Nejvyšší správní soud řešil další z nekonečné série uplakaných stížností pasivních vlastníků, že se jim v územním plánu změnilo využití pozemku a že nemůžou stavět. Protože má NSS asi podobných výlevů těch, kdo se o svůj majetek včas vůbec nestarají, asi plné zuby, jsou už rozsudky docela tvrdé.
Nejvyšší správní soud se zabýval sporem, ve kterém osoba zúčastněná na řízení o návrhu na zrušení části územního plánu nesouhlasila s tím, že soud zrušil regulaci v ploše pouze ve vztahu k pozemku navrhovatelky a domáhala se, aby i vůči jejím pozemkům byla regulace zrušena. NSS ale potvrdil, že takový postup není možný a že si každý vlastník má podat svůj vlastní návrh, když chce územní plán přezkoumat. Ještě že tak, protože osoby zúčastněné tu a tam mají podobné zcestné nápady a zcela zbytečně se s obcemi soudí.
V jedné obci neměli územní plán, a tak když pořizovali nový, řekli si, že na některých pozemcích, na kterých nestojí žádné stavby a využívají se víceméně jako zahrady, výstavbu ani do budoucna nedovolí. Soud ale regulaci zrušil, protože nepřiměřeně zasahovala do vlastnického práva. Důvodem byl fakt, že původně byly pozemky zahrnuty do zastavěného území vymezeného zvláštním postupem, tj. se na nich mohl stavět třeba rodinný dům. Územní plán je sice nechal v zastavěném území, ale udělal z nich zeleň. A to byl problém.
Krajský soud v Praze řešil jednu stavební uzávěru. Soudci zdůraznili, že v případě, kdy je stavební uzávěra vydávána v pozdějších fázích pořizování ÚPD, měl by rozsah omezení v podstatě reflektovat to, jak hodlá území řešit pořizovaná ÚPD.
Nejvyšší správní soud se opět zabýval územním plánem, který nebyl prakticky vůbec odůvodněn. Je až s podivem, že k podobným rozhodnutím dochází stále dokola, když se z tohoto nedostatku územních plánů stala notoricky známá věc. NSS potvrdil, že to, že dotčený vlastník nepodal námitky (připomínky) rozhodně neznamená, že pořizovatel může povinnost alespoň obecně regulaci zdůvodnit, hodit za hlavu. Dále se NSS zabýval neurčitostí regulace.
Nejvyšší správní soud se zabýval další stavební uzávěrou, konkrétně pak tím, jaký rozsah omezení stavební činnosti je ještě přípustný. Předesíláme, že se soudci opět postavili za obec, což ukazuje, že vydávání dobře promyšlených a odůvodněných stavebních uzávěr není vůbec špatný nápad.
Jedné vlastnici se nelíbilo, že obec vydala nový územní plán, podle kterého už neměla pozemky určené pro výstavbu bydlení, ale jen louku v nezastavěném území. Územní plán samospráva obhájila, zejména díky dobrému odůvodnění a taky proto, že předchůdce naší vlastnice nebyl vůbec aktivní a nepokusil se stavět.
Krajský soud v Brně zrušil část územního plánu jedné obce, protože požadoval, aby územní studie vymezila v rámci jedné plochy veřejné prostranství – park o minimální velikosti 0,7 ha a poměru stran 1:4 až 2:3. Důvody pro tento požadavek byly čistě estetické, nikoliv funkční, což soudu nestačilo.
Jedna malá obec s poetickým názvem měla kdysi dávno územní plán, který v roce 2015 pozbyl platnosti. Tento „historický“ dokument vymezoval obrovskou zastavitelnou plochu. Jak to tak bývá, obec o takový rozvoj bydlení z řady důvodů nestála a nový územní plán už plochu nevymezil. Celý případ proto skončil u soudu, u kterého obec vyhrála a svůj územní plán uhájila. Jsme rádi, že jsme samosprávě mohli právě my pomoct s odůvodněním regulace a taky se zastoupením v soudním sporu.
Územní plány mnoha obcí trpí jednou nepříjemnou bolístkou – mnohdy nesmyslným nadužíváním institutu územní studie, jejichž pořízení podmiňuje výstavbu v jednotlivých zastavitelných plochách. V některých případech se proto stává, že územní studie se nezpracuje včas a někdy se dokonce obce pokouší podmínku obsaženou v územním plánu jeho změnou prodlužovat.