O územním plánu jedné středočeské obce, který se ocitl u soudu, jsme již psali. Krajský soud tehdy zrušil několik částí územního plánu, zejména proto, že regulace byla příliš podrobná a obec současně nerozhodla o tom, že územní plán bude mít prvky regulačního plánu. Jedna z těchto částí stanovila nepřípustné využití plochy pro „ubytovací kapacity bez vazby na sportovní činnost na navazujících plochách“. NSS ale právě tuto část rozsudku krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o dalším územním plánu. Tentokrát se jedna obec pokusila zrušit zastavitelnost několika pozemků a u soudů prohrála, protože si počínala diskriminačně a svévolně – zatímco jedněm vlastníkům zastavitelnost zrušila, jiným ji rozšířila nebo dokonce nově vymezila a svoje počínání nijak nevysvětlila. Je zřejmé, že odpověď na otázku, kdy se konečně obce, nebo lépe řečeno projektanti, naučí, jak vytvořit pořádný územní plán a nedělat doslova školácké chyby, zůstává nadále ve hvězdách.
Nejvyšší správní soud dostal možnost se zabývat dalším územním plánem. Tentokrát byli nespokojení vlastníci, jejichž pozemky byly původním územním plánem určeny pro drobnou výrobu a po přijetí nového územního plánu se z nich stala zemědělská půda. Vlastníci nesouhlasili ani s tím, že územní rezerva nebyla překlopena do původně zamýšleného využití, ale pozemky zůstaly rovněž nezastavitelné (mj. proto, že šlo o cenné zemědělské půdy). Krajský soud uzavřel, že k omezení vlastníků došlo po právu, neboť na pozemcích zástavbu po dobu 15 let nerealizovali a nový územní plán vyšel při volbě regulace z faktu, že se na pozemcích jednoduše pole skutečně nachází. NSS slova krajského soudu potvrdil.
K Nejvyššímu správnímu soudu se dostal další územní plán, tentokrát ze Šlapanic u Brna. U krajského soudu se proti němu bránil jeden nespokojený vlastník, protože jeho pozemek, který předchozí územní plán zčásti (šlo o 4200 m2) řadil do zastavitelné plochy SO – smíšený obchod a služby a ve zbytku šlo o stabilizovanou plochu zemědělskou, zahrnul čistě do plochy zemědělské. Protože vlastník uspěl, pokusily se Šlapanice výsledek zvrátit u NSS, ale neuspěly, neboť územní plán město nezdůvodnilo. Je skutečně k nepochopení, proč k této triviální chybě stále dokola dochází a proč projektanti s pořizovateli nejsou schopni řešení, které pro samosprávu připraví, taky vysvětlit.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o dalším incidenčním přezkumu územního plánu, přičemž judikoval, že také v případě incidenčního přezkumu se přísněji hledí na vlastníka, který k návrhu změny územního plánu nepodal námitku.
V Liberci přijali nový územní plán, proti kterému bojoval jeden z vlastníků, kterému se nelíbilo například to, že oproti úpravě v předchozím územním plánu došlo ke změně využití některých pozemků z bydlení na zeleň sídelní či zemědělství nebo že město přistoupilo k omezení zastavitelnosti jednotlivých pozemků apod.
Otázka: Je skutečnost, že naše město uzavřelo plánovací smlouvu s developerem důvodem, proč by měl být vyloučen náš stavební úřad z rozhodování o záměru tohoto investora?
Nejvyšší správní soud rozhodoval o jedné stavební uzávěře, proti které se bránil nespokojený investor toužící realizovat na plochách pro výrobu lakovnu. Vzhledem k tomu, že ve sporu vyhrála obec, je důležité citovat pár soudcovských myšlenek, neboť z nich mohou těžit i mnohé jiné samosprávy. Problémem obcí totiž je, že se stavebních uzávěr nebo změn územních plánů často bojí zcela zbytečně, a tak nemůže být nikdy na škodu podpořit jejich sebevědomí a úsilí o kvalitnější život pro občany.
Vlastníci se někdy dozví až příliš pozdě o tom, že jim územní plán zasáhl do jejich představ o využití pozemků. Namísto vysněných parcel mají jen pole a kvůli tomu, že se včas nezapojili do procesu územního plánování taky značně omezený přístup k soudu. Obvykle v takové situaci bývá poslední záchranou tzv. incidenční přezkum územního plánu, kdy je třeba územní plán napadnout spolu s žalobou proti rozhodnutí stavebního úřadu (resp. proti rozhodnutí o odvolání).
Nejvyšší správní soud řešil územní plán dalšího středočeského města a potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze, který část předmětného opatření obecné povahy zrušil. Soudu se nelíbilo vymezení ploch pro zemědělství, veřejnou dopravní infrastrukturu ani ploch přírodních na soukromých pozemcích namísto dřívějšího určení pozemků k zastavění (realizováno mohlo být bydlení nebo provozovny výroby a služeb). Podle soudu samospráva opět pochybila v odůvodnění, jak jinak. Je téměř nepochopitelné, proč k této stále se opakující chybě dochází.