Prakticky každá korporace dnes veřejně (a opakovaně) deklaruje, že činí vše pro to, aby dosáhla klimatické neutrality nebo aby byla její činnost vůči klimatu a životnímu prostředí co nejméně zraňující. Tato tvrzení jsou ale mnohdy na míle vzdálená od pravdy a víc než co jiného připomínají nekalou praktiku označovanou jako greenwashing, česky „lakování na zeleno“. Vzhledem k tomu, že korporace začínají po klientech vyžadovat, aby se chovali klimaticky odpovědně, chtějí-li využívat jejich služeb, je nutné si na ně posvítit a ověřit, zda samy plní to, co chtějí po druhých, nebo jen kážou vodu, ale pijí víno.
Od 1. 1. 2023 nabývá účinnosti § 9 zákona č. 243/2022 Sb., o omezení dopadu vybraných plastových výrobků na životní prostředí, který se týká povinnosti provádět osvětovou činnost. Aktuálně se projednává návrh vyhlášky o provedení některých ustanovení zákona o omezení dopadu vybraných plastových výrobků na životní prostředí.
Otázka: Musí územní plán řešit dopady změn klimatu?
Adaptační opatření se v posledních letech stávají pravidelným tématem seminářů, konferencí nebo publikací. Stále častěji se totiž setkáváme s přímými dopady změn klimatu, ať už jde o dlouhotrvající sucha, nebo naopak silné dešťové srážky, které způsobují lokální povodně. Zažíváme vlny obrovských veder, která ohrožují na zdraví starší nebo nemocné lidi, nebo také vichřice. Ať už jsou příčiny tohoto stavu jakékoli, města i obce se musí chtě nechtě s těmito negativními jevy potýkat a hledat řešení, jak pomoci svým obyvatelům. Jedním z nich je vytváření vhodných adaptačních opatření s cílem přizpůsobit se dopadům změn klimatu.
Při psaní jednoho návrhu na zrušení opatření obecné povahy – části územního plánu, jsme narazili na zajímavý judikát, který se týká možnosti obce zakázat v územním plánu obnovitelné zdroje. Předmětem sporu, který se dostal až k Nejvyššímu správnímu soudu, byla skutečnost, že město Strakonice změnou územního plánu znemožnilo na svém území umisťování obnovitelných zdrojů energie (konkrétně malých vodních elektráren).
Motto: Podle studie Prof. Mi Yan z Finské Lappeernrate University se každý den během pandemie COVID-19 vyprodukovalo v Evropě více než 1600 tun plastového odpadu jen z roušek a respirátorů – celkem tedy 584 miliard tun ročně. Pro představu, globálně se měsíčně použilo 210 miliard roušek a respirátorů. Pokud bychom roušky zařadili za sebe, obepnuly by celou Zemi kolem do kola. Z pohledu globálních emisí došlo ke zvýšení emisí CO2. Podle studie Prof. Klemeše z VUT Brno je odhadovaná uhlíková stopa jedné masky N95 (ekvivalent FFP2) 50 g ekvivalentu CO2, což dle propočtu tvoří až 10 000 tun CO2 měsíčně. Alarmující jsou i zjištění, že až 8 % odpadu končí […]
Na webu Ministerstva pro místní rozvoj „ObcePRO“ najdete novou metodiku, která se týká zavádění adaptačních strategií.