V dalším z rozsudků věnovaných územnímu plánu se Nejvyšší správní soud zabýval mj. tím, do jaké míry musí územní plán vycházet z reálného skutkového stavu. Jedna vlastnice si totiž stěžovala, že kdyby si středočeská obec zjistila skutkový stav dostatečně, zjistila by, že nemovitosti oné vlastnice charakteristickým znakům plochy určené pro bydlení venkovské, do které je zařadila, neodpovídají. Protože obec nevycházela ze správných a aktuálních podkladů (informací), byl podle vlastnice územní plán nezákonný. Soudy si to nemyslely a vlastnici ještě přičetly k tíži to, že v průběhu pořizování územního plánu byla pasivní a o svoje nemovitosti se nestarala včas. Vedle otázky skutkového stavu se soudci zabývali také požadavky na územní plán s prvky regulačního plánu.
V jednom středočeském městě došlo ke změně územního plánu, kterou byly schváleny nové zastavitelné plochy pro bydlení. S tím nesouhlasila sousedka a snažila se proti nové výstavbě bránit u soudu. Na začátek je třeba uvést, že se zastupitelstvo onoho města pokusilo několikrát (neúspěšně) vymezit nové zastavitelné plochy už před nyní řešenou změnou. Tehdy ale soudy řekly, že při snahách změnit územní plán došlo skutečně k několika nezákonnostem, zejména k tomu, že byly rozšířeny zastavitelné plochy, aniž by na takovém kroku byl identifikován veřejný zájem převažující nad zájmem na ochraně nezastavěného území. Napotřetí už to město zvládlo a u soudu s vymezením nových zastavitelných ploch konečně obstálo.
Nejvyšší správní soud o územních plánech rozhoduje často a tentokrát musel část územního plánu jedné obce zrušit (a taky zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze, který obsahuje řadu argumentů pro omezování zastavitelnosti ploch), protože obec nebyla schopna vysvětlit, proč zrušila zastavitelnou plochu občanské vybavenosti a proč na jiné ploše zakázala realizovat stavby pro bydlení.
O územním plánu jedné středočeské obce, který se ocitl u soudu, jsme již psali. Krajský soud tehdy zrušil několik částí územního plánu, zejména proto, že regulace byla příliš podrobná a obec současně nerozhodla o tom, že územní plán bude mít prvky regulačního plánu. Jedna z těchto částí stanovila nepřípustné využití plochy pro „ubytovací kapacity bez vazby na sportovní činnost na navazujících plochách“. NSS ale právě tuto část rozsudku krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o dalším územním plánu. Tentokrát se jedna obec pokusila zrušit zastavitelnost několika pozemků a u soudů prohrála, protože si počínala diskriminačně a svévolně – zatímco jedněm vlastníkům zastavitelnost zrušila, jiným ji rozšířila nebo dokonce nově vymezila a svoje počínání nijak nevysvětlila. Je zřejmé, že odpověď na otázku, kdy se konečně obce, nebo lépe řečeno projektanti, naučí, jak vytvořit pořádný územní plán a nedělat doslova školácké chyby, zůstává nadále ve hvězdách.
Nejvyšší správní soud dostal možnost se zabývat dalším územním plánem. Tentokrát byli nespokojení vlastníci, jejichž pozemky byly původním územním plánem určeny pro drobnou výrobu a po přijetí nového územního plánu se z nich stala zemědělská půda. Vlastníci nesouhlasili ani s tím, že územní rezerva nebyla překlopena do původně zamýšleného využití, ale pozemky zůstaly rovněž nezastavitelné (mj. proto, že šlo o cenné zemědělské půdy). Krajský soud uzavřel, že k omezení vlastníků došlo po právu, neboť na pozemcích zástavbu po dobu 15 let nerealizovali a nový územní plán vyšel při volbě regulace z faktu, že se na pozemcích jednoduše pole skutečně nachází. NSS slova krajského soudu potvrdil.
K Nejvyššímu správnímu soudu se dostal další územní plán, tentokrát ze Šlapanic u Brna. U krajského soudu se proti němu bránil jeden nespokojený vlastník, protože jeho pozemek, který předchozí územní plán zčásti (šlo o 4200 m2) řadil do zastavitelné plochy SO – smíšený obchod a služby a ve zbytku šlo o stabilizovanou plochu zemědělskou, zahrnul čistě do plochy zemědělské. Protože vlastník uspěl, pokusily se Šlapanice výsledek zvrátit u NSS, ale neuspěly, neboť územní plán město nezdůvodnilo. Je skutečně k nepochopení, proč k této triviální chybě stále dokola dochází a proč projektanti s pořizovateli nejsou schopni řešení, které pro samosprávu připraví, taky vysvětlit.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o dalším incidenčním přezkumu územního plánu, přičemž judikoval, že také v případě incidenčního přezkumu se přísněji hledí na vlastníka, který k návrhu změny územního plánu nepodal námitku.
V Liberci přijali nový územní plán, proti kterému bojoval jeden z vlastníků, kterému se nelíbilo například to, že oproti úpravě v předchozím územním plánu došlo ke změně využití některých pozemků z bydlení na zeleň sídelní či zemědělství nebo že město přistoupilo k omezení zastavitelnosti jednotlivých pozemků apod.
Otázka: Je skutečnost, že naše město uzavřelo plánovací smlouvu s developerem důvodem, proč by měl být vyloučen náš stavební úřad z rozhodování o záměru tohoto investora?