Územní plány či stavební uzávěry se vydávají formou opatření obecné povahy, tudíž se vše zveřejňuje jen na úřední desce. S tím samozřejmě velice úzce souvisí běhy lhůt pro uplatňování připomínek a také pro nabytí účinnosti samotného opatření obecné povahy.
Zjistili jsme v naší praxi, že je pro obce někdy příliš složité (oprávněně, samozřejmě), orientovat se v judikatuře správních soudů. Jednou z potíží je „přednost“ pravomocných územních rozhodnutí před regulací přijatou ve stavebních uzávěrách (a následně pak v územních plánech). Tuto otázku velmi dobře vysvětlil Nejvyšší správní soud v jednom ze svých rozsudků, kterému věnujeme tento článek.
Nejvyšší správní soud se zabýval přiměřeností krácení dotace. Věc se vyznačovala několika specifiky, ale některé principy jsou přenositelné a stojí za to se o nich zmínit. Ve věci již rozhodoval také Ústavní soud.
Nejvyšší správní soud v prosinci rozhodoval ve sporu, který se týkal mimo jiné otázek veřejnoprávních smluv. Závěry, na které poukázal, jsou platné nejen pro smlouvy o poskytnutí dotace, ale mohou se uplatnit také vůči plánovacím smlouvám podle nového stavebního zákona, které bude možné začít uzavírat od července 2024.
V jednom z předvánočních rozsudků Nejvyšší správní soud řešil odpověď na otázku, zda opatření poskytovatele dotace o nevyplacení dotace nebo její části dle § 14e odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění účinném od 20. 2. 2015, je třeba prohlásit za nicotné, nemá-li náležitosti rozhodnutí dle § 68 a § 69 správního řádu.
Nejvyšší správní soud opět rozhodoval v otázce existence či neexistence veřejně přístupné účelové komunikace, tentokrát z hlediska postupu podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tedy ohledně deklarace její existence rozhodnutím úřadu. Úřad rozhodl (po několika peripetiích), že se předmětná cesta má považovat za veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Krajský soud si ale myslel, že úřad pochybil při zjišťování, zda vlastníci s existencí komunikace skutečně udělili, byť konkludentní souhlas.
Při přípravě na právní pomoc s územním plánem pro jednoho z našich klientů z řad obcí jsme se blíže zaměřili na judikaturu k § 18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a narazili jsme na jeden velmi výrazný rozpor, který skvěle ilustruje to, jak obtížné pro právníky někdy je dát dobrou radu, na kterou může být 100% spoleh. Vedle toho obě kauzy výborně poukazují na názorovou rozháranost judikatury, která bohužel není žádnou výjimkou.
Nejvyšší správní soud a Městský soud v Praze se zabývaly nevyplacením části dotace vůči jedné obci v návaznosti na závěr řídícího orgánu IROP, že kvalifikační kritéria nastavené v rámci veřejné zakázky na stavební práce neodůvodněně vylučovala některé potenciální soutěžitele. Soudy se ale bohužel s názorem obce neztotožnily.
Územní plány v některých případech zasahují do užívání staveb, které jsou již v území povoleny a postaveny. Vlastníkům pak znemožňují rozšiřování výrobních areálů nebo budování další přístaveb nemovitostí. S tím se samozřejmě někteří nechtějí smířit a případ se dostane až k NSS, stejně jako ten, o kterém dnes budeme psát. Vlastnice podle nového územního plánu již nemohla rozšiřovat svůj provoz o některé druhy činností, i když samozřejmě ty, které jí byly dosud povoleny, mohla nadále realizovat.
Nejvyšší správní soud řešil opravdu zajímavou věc – spor o to, jestli v územním plánu mají nebo nemají být zastavitelné plochy, který vzplanul mezi pořizovatelem a dotčeným orgánem ochrany přírody. V dané věci se pořizovatel územního plánu (obecní úřad) obrátil na krajský úřad s žádostí o řešení rozporů založených požadavkem pořizovatele na vytvoření zastavitelných ploch a stanoviskem orgánu ochrany přírody na vypuštění těchto ploch z návrhu.