V obci Louňovice nesouhlasili vlastníci s tím, že byl jejich pozemek zahrnut do nezastavitelných ploch a s dále s tím, že na něm byl vymezen pás krajinné zeleně spolu s interakčním prvkem územního systému ekologické stability a koridor pro cyklostezku. O návrhu rozhodoval Krajský soud v Praze, který mu částečně vyhověl.
V posledních dnech české soudy vydaly dva zajímavé rozsudky, ze kterých lze dovodit možnost obce jako společenství občanů bránit se proti lockdownům, sociálním problémům, neutěšeně vysoké inflaci, zvýhodňování skupin zahraničních obyvatel nebo nedostatku plynu a ohrožení fungování kritické infrastruktury. Domnívám se, že stejně jako obec Svatý Jan pod Skalou nebo Hrazany by se starostové jiných municipalit neměli bát vystoupit a aktivně se snažit ochránit svoje lidi, území a rozpočet.
V dnes vyhlášeném rozsudku Grosam v. Česká republika (č. 19750/13) Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru o porušení pravidel spravedlivého procesu u stěžovatele, který dostal od kárného senátu Nejvyššího správního soudu pokutu ve výši 350 tisíc korun. ESLP nesouhlasil s námitkami vlády (která se opírala mimo jiné o plenární nález Ústavního soudu Pl. ÚS 33/09, že se povahou nejednalo o řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ESLP se naopak v kárném řízení tento článek uplatní.
V případě, kdy již byla určitá část mimořádného opatření podle pandemického zákona zrušena prohlášena za nezákonnou, Nejvyšší správní soud další podobné návrhy odmítá. Argumentuje tak, že došlo k vyprázdnění předmětu řízení, neboť žádný jiný navrhovatel by již nemohl dosáhnout lepšího výsledku, než je dřívější deklarace nezákonnosti s účinky erga omnes (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 3 As 133/2013-60). Otázkou ovšem je, jak by měl NSS v podobných případech rozhodovat o nákladech řízení navrhovatele.
V květnu 2022 rozhodoval Nejvyšší správní soud o územním plánu obce Úsuší. Ten požadoval „zajistit napojení lokality na komunikační síť odpovídající lokalitě pro bydlení; zajistit vyhovující vnitřní dopravní obsluhu; a respektovat trasu navrženého vodovodního přivaděče.” V územním plánu byl nadto uveden následující požadavek: „Pro plánované lokality určené k zástavbě dle ÚP obce budou prováděny dostavby vodovodu s napojením na vybudované rozvody s vystrojením sítě dle předchozího popisu“. To se nelíbilo dotčené vlastnici, která se obrátila na správní soudy, aby regulaci zrušily. Proč neuspěla?
Nejvyšší správní soud rozhodoval o další „žalobě“ na územní plán, tentokrát šlo o městys Drásov. Navrhovatel územnímu plánu vyčítal celou řadu pochybení. V tomto článku se budeme některým z nich věnovat podrobněji. Zajímavý je zejména pohled soudu na to, co všechno může být v územním plánování jinak, když řádí covid.
Místní referendum, které zasahuje do územního plánování, je pro obce vždycky kříž. Proto o výsledcích těchto „všelidových hlasování“ občas rozhodují soudy. Nejinak tomu bylo v případě místního referenda konaného ve městě Třemošnice, kde se hlasovalo o dvou otázkách, přičemž ta druhá zněla: „Má město Třemošnice učinit veškeré potřebné kroky ke změně Územního plánu města Třemošnice a celou či podstatnou část plochy označenou Z4 a plochu Z5 změnit na zónu určenou pro bydlení v rodinných domech a veřejné prostranství v zájmu plnění důležitého veřejného zájmu města?“
Nejedna obec se potýká s tím, jak při územním plánování vhodně vymezit v územním plánu jednotlivé prvky územních systémů ekologické stability, aniž by nepřiměřeně zasáhla do práv vlastníků a nedočkala se tak leda zrušení části územního plánu soudem. Je to vskutku nelehký úkol a základní doporučení zní tak jako jindy: hlavně všechno pořádně a pravdivě odůvodnit. Nápomocný může být jistě i nejnovější rozsudek Nejvyššího správního soudu, který řešil územní plán obce Chocerady. V něm byla vymezena plocha lokálního biocentra a ta současně byla veřejně prospěšným opatřením. S tím nesouhlasili vlastníci předmětných pozemků, prvek ÚSES přitom na jejich pozemcích byl vymezený i podle předchozího územního plánu.
NSS rozhodoval onehdy v zajímavé kauze týkající se územního plánu obce Rybníky, kterým byla plocha výroby a skladování změněna na zemědělskou půdu. Navrhovateli se především nezamlouvalo, že územní plán učinil tak závažnou změnu, i když z katastrální mapy a ze skutečného stavu v okolí pozemků bylo zřejmé, že pozemky jsou úzce spojeny s provozem výroby a skladů, a vedle toho obec nerespektovala faktický způsob využívání pozemků, který byl povolen.
U Nejvyššího správního soudu byl zajímavý případ. Územní plán obce Jenštejn se snažil zamezit nežádoucí výstavbě v ploše bývalého JZD a stanovil, že do budoucna půjde o plochu přestavby, přičemž vlastníci budou při jejím využití limitováni mj. poměrně přísným koeficientem zástavby. Nikdo se asi nediví tomu, že územní plán obce, která se nachází v blízkosti Prahy, a tudíž na jejím území by rád stavěl kde kdo, skončil u soudu. Územní plán ale obstál jak u krajského, tak u zmíněného Nejvyššího správního soudu. Proč? Tajemství se skrývalo, jak jinak, v dobrém odůvodnění, které je v právním státě alfou i omegou každého opatření obecné povahy.