Nejvyšší správní soud řešil změnu územního plánu Zlína. Dospěl k zajímavému názoru: o zákonnosti vymezení zastavitelné plochy v územním plánu nerozhoduje to, jaké vlastnosti má pozemní komunikace, na kterou má být zastavitelná plocha napojena.
Ve 26. Povídání se věnujeme časté námitce ze strany vlastníků pozemků, kteří říkají: Proč obec zvolila právě minimální velikost pozemku 800 m2 a ne 600 m2? Proč obec stanoví max. zastavitelnost pozemku 60% a ne 80%? apod. Nejprve se věnujeme obecně odůvodnění toho, proč si obec přeje rozvolnit výstavbu, následně pak přejdeme ke konkrétním regulativům. Citujeme z rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 66 A 11/2026-83, který uvedl, mj. že “. Po obci nelze žádat, aby matematicky prokázala, že „správná“ hranice je zrovna 600 m2, a ne o něco méně či více…”
Nejvyšší správní soud potvrdil rozsudek krajského soudu, kterým byla zrušena část územního plánu jedné obce. Problém byl, jak jinak, v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí o námitce vlastníka dotčeného pozemku. NSS potvrdil, že v situaci, kdy vlastník popíše několik možných variant řešení, je třeba na všechny pečlivě reagovat.
Velká novela stavebního zákona známá jako Lex Developer přinesla krom mnoha dalších velmi problematických ustanovení pravidlo, které zcela vyprazdňuje územní plán obce. Jde o nový § 193 odst. 6. Podle něj bude totiž platit, že se soulad záměru s územním plánem bude posuzovat ke dni podání žádosti o povolení záměru, nikoliv ke dni rozhodnutí stavebního úřadu. Znamená to, že v situaci, kdy se obec pokusí změnit špatnou regulaci v územním plánu, stavebník jednoduše zahájí povolovací řízení a „bude mít vystaráno“, změna územního plánu se jej nebude týkat. Myslíme si, že by obce mohly přejít do protiútoku a do územních plánů začít dávat vlastní „protideveloeprská“ přechodná ustanovení.
Nejvyšší správní soud opět dostal možnost vyjádřit se k důležitostí etapizace v územním plánu. NSS se vyjadřoval i k požadavku na minimální šíři veřejného prostranství.
Jedna obec změnila původní plochy pro bydlení na plochy rekreace individuální s přísnými prostorovými regulativy. Obec navíc, jak už to bývá, vedle rušených ploch vymezila nové plochy pro bydlení. To se nelíbilo vlastníkovi a u soudu vyhrál. Obec se snažila bránit u NSS, ale nebylo jí to nic platné. Územní plán totiž, jak je častým zvykem, nezdůvodnila.
Otázka: Stačí skutečnost, že zásady územního rozvoje vymezují na určitých pozemcích veřejně prospěšnou stavbu nebo patření jako důvod pro to, aby vlastníka na základě ZÚR obec omezila územním plánem?
Již jsme psali o rozsudku obvodního soudu, který přiznal našemu klientovi nárok na smluvní pokutu převyšující 1,8 mil. Kč za prodlení investora se zbudováním dopravní a technické infrastruktury. Developer se odvolal, ale Městský soud v Praze nám dal opětovně za pravdu.
Poslední srpnový den jsme za jednu obec podali náš první návrh na zrušení jedné z akceleračních oblastí vymezených změnou č. 2 Územního rozvojového plánu. Současně jsme napadli související územní opatření. Vzhledem k tomu, že přezkum změn Územního rozvojového plánu je úplnou novinkou, rozhodli jsme se ve 25. Povídání podělit o některé naše náhledy na tuto problematiku a praktické aspekty soudního přezkumu akceleračních oblastí.
Před pár dny doručil Krajský soud v Brně naší advokátní kanceláři zbrusu nový rozsudek, který se týká problematického konání opakovaného veřejného projednání podle starého stavebního zákona, i když by správně mělo podle NSS proběhnout už podle nového stavebního zákona. Názor soudu se dá shrnout stručně: je to nezákonnost, která ale zpravidla nezasahuje do práv vlastníků, takže se vlastně nic moc neděje.