Jak informujeme na zvláštní stránce, vláda a ministerstvo zdravotnictví podaly návrh na vyloučení všech soudců, kteří námi podanou žalobu na nezákonost nouzového stavu řeší. Tento postup považujeme za obstrukční a vedený snahou věc zdržovat.
Advokát Tomáš Sokol se jako první postavil za výklad, že vyhlášení nouzového stavu je nulitní. Jsme moc rádi, že můžeme zveřejnit velmi propracovanou právní analýzu, která dospívá k závěru, že mimořádná opatření podle § 69 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví nejsou zřejmě opatřeními obecné povahy, ale správními rozhodnutími. Pro tento závěr svědčí formulace § 69 odst. 2 zákona, které výslovně zmiňuje možnost podání odvolání proti daným opatřením. Analýza, jejíž závěry, jsou v tomto ohledu velmi přesvědčivé, poukazuje na to, že pokud je vůči opatřením předpokládána možnost odvolání, nejedná se o opatření obecné povahy, ale o správní rozhodnutí ve smyslu § 67 odst. 1 správního řádu. „Jedná se o individuální správní […]
Na první pohled se může zdát situace absurdní. Že by obec mohla napadnout u soudu svůj vlastní územní plán? To nedává smysl! Nebo ano? Připravili jsme podrobnou argumentaci, proč to možné je.
Obce v územním plánování nemají jednoduché postavení. Vystupují jednak jako pořizovatele územního plánu, kdy v přenesené působnosti plní roli orgánu státní správy. V samostatné působnosti mají úkoly dva. Jako orgán veřejné správy rozhodují o pořízení územního plánu, schvalují zadání a územní plán vydávají (k těmto hlavním činnostem pak přistupuje několik dalších). Nakonec, rovněž v samostatné působnosti, ale nikoli při výkonu veřejné správy, mohou připomínkovat územní plán sousední obce (a samozřejmě se vyjadřují i k územním plánům krajů) nebo dokonce i svůj vlastní územní plán. Proti vydaným územním plánům (a zásadám územního rozvoje) se mohou bránit „žalobami“.
V praxi se stále častěji setkáváme s tím, že investor namítá podjatost při rozhodování orgánu obce, a to i při rozhodování v tzv. samostatné působnosti, která je výkonem práva na samosprávu. V tomto kontextu je zásadní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 2 As 151/2018 – 63. Jeho závěry přiblížíme níže.
Nejvyšší správní soud se před nedávnem zabýval otázkou, na základě jakých podmínek má být rozhodováno o důsledcích zjištěných porušení dotačních podmínek, a dále otázkou, na základě jakých podmínek má být určena výše tzv. (zpětného) odvodu poskytnutých finančních prostředků. Řešení tohoto konkrétního případu mu pak posloužilo coby příležitost ke sjednocení do té doby značně roztříštěné judikatury.
Odmítavé usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. III.ÚS 215/18, je dostupné zde. Komentář k celé kauze od Michala Hájka je dostupný zde.
Nejvyšší správní soud se v nedávném rozsudku ze dne 31. 7. 2018, č. j. 5 Afs 252/2017 – 31 vyslovil k otázce důkazního břemena při prokazování daňových podvodů. Ústřední roli v případu hrála společnost zabývající se obchodem s kovovým odpadem, která se rozhodla uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, kterou předtím zaplatila v ceně odebíraného zboží.
Před několika týdny jsme Vám ve formě komiksu tlumočili rozhodnutí Ústavního soudu, který se zastal rodičů žádajících odškodnění za to, že několik měsíců musel mít jejich syn v rodném listě namísto jména napsáno “nezjištěno”, a to jenom z důvodu, že matrika pochybila. Městský soud v Praze nyní rozhodl o výši odškodnění, které rodiče získají.
V uplynutých letech a měsících, jsme opakovaně přinášeli informace ohledně ukládání pokut poskytovatelům homeopatických služeb, kteří nejsou lékaři, a o výsledcích jejich řízení před správními soudy. Tento příběh zdaleka nekončí, naopak si nyní našel cestu až před rozšířený senát Nejvyšší správního soudu.