Nejvyšší správní soud řešil spor o územní plán, který umožňoval výstavbu hřiště nedaleko obytné zástavby. Jedna obyvatelka se v důsledku toho obávala, že v lokalitě dojde k nárůstu hluku. NSS jí vzkázal, že se má bránit v rámci povolení záměru, neb územní plán je jen plán a v podstatě nic z něj neplyne. Je to trošku zvláštní argumentace, protože, dovedeno do důsledku, by se proti územnímu plánu v podstatě nemohl bránit nikdo.
Plánovací smlouvy jsou pro každou obec i město přínosné, protože pomáhají s financováním veřejné infrastruktury, ale jsou i pořádnou výzvou. Nový stavební zákon situaci ještě zkomplikoval, protože se z civilních dohod s investory staly veřejnoprávní smlouvy. S těmi je spojeno mnoho pravidel a požadavků a mohou se snadno stát předmětem přezkumu u krajského úřadu nebo skončit u soudu.
Ministerstvo pro místní rozvoj vydalo novou metodiku, která se týká mobilních domů. Materiál se věnuje problematickým otázkám povolování a kolaudace těchto „obydlí“.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o tom, jestli má městská část Brna stejná práva jako městská část Prahy. Dospěl k závěru, že nikoliv.
Nejvyšší správní soud se opět zabýval tím, jestli existuje nebo neexistuje jedna veřejně přístupná účelová komunikace. Tentokrát musel zkoumat, zda je dána tzv. nutná komunikační potřeba, resp. existence tzv. alternativní cesty.
Nejvyšší správní soud řešil neudělení výjimky ze stavební uzávěry. Ačkoliv z dosavadní judikatury správních soudů, i z nového stavebního zákona plyne, že se proti rozhodnutí rady obce (nebo zastupitelstva, když se rada nevolí) není možné odvolat, investoři to evidentně pořád zkouší. Jejich snahy jsou ale odsouzeny k nezdaru.
Nejvyšší správní soud se zabýval jedním mírně zmateným případem, který není třeba sáhodlouze popisovat. Z celého rozsudku je zajímavá v podstatě jen jedna věta. Ta by mohla posloužit řadě obcí, po nichž občané žádají budování pozemních komunikací k jejich domům.
Krajský úřad Olomouckého kraje přišel s poněkud absurdním výkladem právní úpravy plánovacích smluv. Úředníci z Hané totiž tvrdí, že i když smlouva se stavebníkem obsahuje závazky, které jsou považovány za veřejnoprávní a zmiňovány jako možný obsah plánovací smlouvy podle zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, neznamená to ještě, že by se mělo jednat o veřejnoprávní smlouvu.
Nejvyšší správní soud se opět vyjadřoval k žalobě nespokojeného vlastníka, kterému se doopravdy nelíbilo, že kvůli památkové ochraně nemůže na svém domu nainstalovat více než deset fotovoltaických panelů. Majitel nemovitosti postavil svou argumentaci na tom, jak obrovský přínos by jeho FVE měly pro životní prostředí, ale úřady ani soudci mu to nespolknuli.
Nejvyšší správní soud se zabýval zajímavou otázkou – jaký je vztah stanoviska dotčeného orgánu k územnímu plánu a stanoviska ke konkrétnímu záměru.