Ústavní soud i v novém roce pokračuje v problematické praxi, kdy v případě jmenování nových soudců se pozastavuje nápad ostatním soudcům. Pokud stěžovatel podá stížnost právě v těchto dnech, má jistotu, že o jeho stížnosti bude jako soudce zpravodaj rozhodovat buď soudce Zdeněk Kühn nebo soudkyně Lucie Dolanská Bányaiová. a Zdeňku Kühnovi, rozhodovat tedy bude výhradně III. nebo IV. senát Ústavního soudu.
Mnohé obce jsou upřímně překvapené, když zjistí, že by měly platit vlastníkům náhrady za užívání jejich nemovitostí – veřejných prostranství občany obce. Judikatura ale potvrzuje, že se samosprávy svého „břemene“ nemohou jen tak zbavit a měly by včas myslet na to, jak tento problém vyřešit. Dnes se podíváme na nedávný nález Ústavního soudu, který se k problematice užívání veřejných prostranství vyjadřuje komplexně.
To, že Ústavní soud není odborníkem na řadu témat, o kterých rozhoduje, není tajemstvím. Jedním z nich je nepochybně územní plánování, kterému mnohem více rozumí soudci na krajských soudech a zejména pak Nejvyšším správním soudu. To se ukázalo i při posledním rozhodování naší nejvyšší soudní instance o územním plánu Vracova a ochraně lesa. V tomto článku se pokusíme zmatený a značně nepochopitelný nález popsat, ačkoliv to vzhledem k jeho nízké odborné kvalitě není vůbec snadný úkol. Zásadním výsledkem je, že Ústavní soud ze záhadných důvodů uškodil obcím a přírodě.
Ústavní soud rozhodoval v pro obce důležité věci: o místním koeficientu daně z nemovitosti. Již dlouhou dobu totiž doutná spor mezi samosprávami a ministerstvem financí a vnitra o tom, jak mají vypadat vyhlášky, které tento koeficient zavádějí. Důležitá informace zní, že se Ústavní soud postavil za práva obcí a uznal, že obce mohou zatížit vyšší daní z nemovitostí i jen určité nemovitosti.
Otázka: Co je to komunální ústavní stížnost? Kdo ji za obec podává?
„Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.“
V usnesení Pl. ÚS 8/22 Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy není rozhodnutím, kterým bylo shledáno, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda. Takovéto rozhodnutí proto nezakládá důvod obnovy řízení před Ústavním soudem podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tímto právním názorem se Ústavní soud odchýlil od právního názoru vysloveného v usneseních sp. zn. Pl. ÚS 6/14 a Pl. ÚS 10/14.
Zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích v § 10 upravuje poplatek za povolení vjezdu s motorovým vozidlem. Ustanovení je to stručné a říká se v něm, že poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst (dále jen „vybraná místa”) platí fyzická nebo právnická osoba, které bylo vydáno povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst.
Mimořádně obtěžující (což je samozřejmě cílem) demonstrace za prosazení nejrůznějších omezení svobody kvůli tzv. klimatické změně, jsou trnem v oku mnohým. Řidiči většinou skončí u rozčilování se, popř. slovních útoků na lidi, kteří si myslí, že vědí, co je správné, a jsou ochotni za svoji pravdu bojovat nejrůznějšími způsoby. O právních řešeních jsme ale zatím neslyšeli, a přitom se nabízejí. Jedním z nich je zásahová žaloba proti orgánu, který demonstraci neomezil a nechal ji proběhnout. Požadovat lze i náhradu újmy.
Otázka: Rozhoduje o tom, že obec nabude do vlastnictví kanalizaci a pozemní komunikace rada nebo zastupitelstvo?