Za devatero horami, za devatero řekami, byla nebyla jedna země, kde měli trestně stíhaného premiéra. Ten rád věšel svým poddaným na nos bulíky. Ale někdy mluvil i pravdu. Třeba takto: „Čau lidi! Ptáte se mě, jak jsem se opovážil sáhnout na všechna vaše práva, zničit vám podnikání, dětem odepřít vzdělání a zničit vaši budoucnost. Natočil jsem k tomu video, mělo třicet minut, ale nakonec jsem si řekl, že na to stačí pár slov: Nikdo mě totiž nehlídá, nekontroluje a nikdo si na mě netroufá. Nikdo do mě nejde! Tak už si to konečně zapamatujte a dejte mi pokoj, ať můžu řídit republiku jako rodinnou firmu. Sorry, jako.“
K Evropskému soudu pro lidská práva doputovala opatření, kterými česká vláda omezovala základní práva občanů během tzv. nouzového stavu. Lidé se totiž nemohu smířit s tím, že by si exekutiva mohla dělat, co se jí zlíbí, aniž by nad ní byla aspoň nějaká soudní kontrola. Ústavnímu soudu, který české občany odbyl a nechal je na holičkách, proto hrozí, že sklidí mezinárodní ostudu.
Nouzový stav skončil. Zběsilá regulace našeho života prostřednictvím opatření exekutivy ale ne. Stačí, když se podíváme na opatření ministerstva, kterými je regulováno překračování hranic.
Jak informuje ECHR Blog, řada mezinárodních institucí zdůraznila význam parlamentního a soudního dohledu nad vnitrostátními naléhavými politikami. Například generální tajemník Rady Evropy poznamenal, že jakákoli nouzová opatření „by měla být v souladu s ústavou […] a případně podléhat přezkumu ústavním soudem“.[1] Benátská komise zdůraznila význam parlamentního dohledu a soudního přezkumu, pokud jde o vyhlášení a prodloužení nouzového stavu.[2] Podobně OBSE požaduje silnější parlamentní dohled nad mimořádnými opatřeními.[3] OSN pak zdůraznila parlamentní kontrolu jako osvědčený postup a kritizovala slabý domácí dohled nad opatřeními exekutivy.[4]
Drahé soudkyně a drazí soudci, spoléhali jsme na Ústavní soud od roku 1989 jako na poslední brzdu zdivočelé moci, jako na garanta ústavnosti, jako na ochránce lidských práv, svobod a života. Jako občané České republiky jsme věřili, že ať se děje cokoli, dokážeme se s tím vypořádat v mantinelech demokracie a právního státu. Důvěřovali jsme tomu, že žijeme ve středu Evropy, že jsme už 15 let součástí svobodných národů. Doufali jsme, že když budeme žít poctivě a dělat to nejlepší, co umíme pro ostatní, bude naše zem dobrým místem k životu nejen pro nás samotné, ale i pro ty, kdo neměli tolik štěstí a narodili se méně fyzicky zdatní nebo v sociálním prostředí, které […]
Protože Městský soud v Praze zamítl návrh na zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví, musíme se obrátit k poslednímu soudu v této zemi, kterému lze ještě věřit, že bude hájit základní lidská práva a svobody, právní stát a demokracii před zvůlí exekutivy utržené ze řetězu. Věříme, že Nejvyšší správní soud zohlední dostatečně dosavadní judikaturu a rozhodne ve prospěch panství práva.
Ústavní soud odmítl stížnost proti zásahu spočívajícímu v zákazu vycestovat ze země, který vláda v rámci nouzového stavu přijala. Podle pléna Ústavního soudu by bylo možné se stížností zabývat teprve tehdy, když by bylo opatření vlády napadáno společně s rozhodnutím, které bylo na jeho základě vydáno.
Dnes a denně u nás doma děkujeme všem dobrým silám, že je Babiš tak špatný, egoistický, prospěchářský a na svoje podnikání zaměřený politik bez kousku lidského soucitu. Je natolik neschopný, že zákony, které by naprosto zničily naši zemi, začal předkládat až teď, když už mu zmatení poslanci ve Sněmovně za falešné modlitby netleskají a kdy občané začínají odhazovat paniku, kterou jim Babiš chtěl zatemnit zdravý úsudek. Zlo, které vytvořil, konečně začíná požírat svoje stvořitele. Navíc si kolem sebe sestavil vládu ze sobě rovných. Přejme si, ať se navzájem zardousí.
Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 10 A 50/2020- 25 byla odmítnuta žaloba, kterou žalobce požadoval konstatování zásahu, že nemožností vycestovat v důsledku vládního usnesení č. 76/2020 Sb., o přijetí krizového opatření došlo k nezákonnému zásahu. Současně žalobce požadoval také zrušení usnesení o vyhlášení nouzového stavu jako opatření obecné povahy.
Když Greta Thunberg přednesla svůj projev ke světovým lídrům, sklidila potlesk i posměch. Jak jinak. Mnoho lidí s ní souhlasí a mnohé irituje. Její otázka „How dare you?“ ale byla víc než přiléhavá. Kolik Češek a Čechů se dnes ptá naší neuvěřitelné vlády: „Jak se opovažujete?“ Ti jadrnější z nás k tomu přidají ještě jiné slovo, to ale nebudeme zmiňovat, abychom zbytečně nesnižovali vážnost advokátního stavu, což by mohlo naštvat Ústavní soud a třeba i Advokátní komoru a vyprovokovat slabší jedince k psaní udání. Budeme raději laskaví, stresu už má každý z nás dost i bez hanlivých výrazů. Náš stát se opovážil a bezohledně ničí naši zemi a naši budoucnost, rozhodli jsme […]