V usnesení Pl. ÚS 8/22 Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy není rozhodnutím, kterým bylo shledáno, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda. Takovéto rozhodnutí proto nezakládá důvod obnovy řízení před Ústavním soudem podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tímto právním názorem se Ústavní soud odchýlil od právního názoru vysloveného v usneseních sp. zn. Pl. ÚS 6/14 a Pl. ÚS 10/14.
Městský soud v Praze a následně i Nejvyšší správní soud se zabývaly námitkami obchodní společnosti, která nesplnila podmínky pro přiznání podpory v rámci výzvy k „Programu podpory podnikatelů postižených celosvětovým šířením onemocnění COVID-19 způsobeného virem SARS-CoV-2 ‚COVID – Nájemné‘“.
Setkáváme se s tím, že i když je odvod za porušení rozpočtové kázně podle zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, stanoven podle uzavřené dotační smlouvy, může být v rozporu se zákonem. Zákonná úprava má přitom samozřejmě přednost, jak potvrzuje i Ministerstvo financí.