Docela často se stává, že stavebník potřebuje vést přípojku k vodovodu nebo kanalizaci přes cizí pozemek. Je jasné, že nemůže jen tak „kopnout do země“, ale potřebuje soukromoprávní souhlas k tomu, aby mohl využít majetek jiné osoby. Jinými slovy platí, že sice má právo na to, aby jej vlastník vodovodu nebo kanalizace (nebo jejich správce) umožnil napojit se na tyto sítě, ale už nemusí mít právo na to vést přípojku přes cizí pozemek. Platí to i v situaci, kdy je vlastníkem parcely obec? Podle Nejvyššího soudu to tak být nemusí.
Prakticky všechny obce a města by měl zajímat nejnovější nález Ústavního soudu týkající se složitého problému: náhrad za užívání pozemků, které jsou veřejným prostranstvím. Vlastníkům takových nemovitostí se samozřejmě nelíbí, že na jejich pozemky může „kdekdo vstupovat“, a tak často přemýšlí o tom, že by obec žalovali za bezdůvodné obohacování a chtěli po ní desítky, ne-li stovky tisící jako náhradu.
V jedné obci měli manželé pozemek v ploše určené pro bydlení. Umístili na něm na základě společného souhlasu stavebního úřadu mobilheim o cca 48 m2. Následně proběhla kontrolní prohlídka a asi nebylo všechno v pořádku, protože následovalo zahájení řízení o odstranění stavby.
Nejvyšší správní soud řešil další případ z nekonečné ságy sporů o existenci veřejně přístupných účelových komunikací. Tentokrát dal poněkud netradičně za pravdu vlastníkům, kteří prý vyjadřovali dost silný nesouhlas s existencí předmětné cesty.
Nejvyšší správní soud se už zase zabýval sporem o to, jestli existuje nebo neexistuje veřejně přístupná účelová komunikace. V tomto konkrétním rozsudku celkem pěkně popsal, jak přemýšlel, což může být užitečné i pro obce. Pojďme se na myšlenkové pochody NSS podívat blíže.
V březnu jsme informovali o rozsudku Krajského soudu v Plzni, který dovodil, že pokud smlouvu o souhlasu se stavbou na obecním pozemku uzavře rada obce, je taková smlouva neplatná. A stejně tak je neplatná tehdy, pokud záměr smlouvu uzavřít nebyl v souladu s § 39 odst. 1 zákona o obcích předem zveřejněn. Nyní máme k dispozici aktuální stanovisko ministerstva vnitra, které výklad krajského soudu nepovažuje za obecně závazný a vymezuje se proti němu.
Otázka: V návrhu územního plánu uvedeno: “VÝČET DRUHŮ ÚZEMNÍCH ROZHODNUTÍ, KTERÉ REGULAČNÍ PLÁN NAHRADÍ: Žádná nejsou vydána.”, platí podmínka, že žádost o vydání regulačního plánu musí být doplněny: “doklady prokazující jeho vlastnické právo nebo smlouvu o právu provést stavbu anebo souhlas vlastníků pozemků a staveb v řešené ploše nebo dohodu o parcelaci (leda by šlo pozemky vyvlastnit nebo směnit);”. Tedy zda platí podmínka, že žadatel o pořízení regulačního plánu na žádost musí doložit souhlasy vlastníků pozemků v rozvojové ploše, pro kterou má být RP pořízen, přestože RP nenahradí žádná ÚR.
Nejvyšší správní soud opět rozhodoval o vymezení veřejně přístupné účelové komunikace. Vlastník pozemku se bránil proti tomu, že silniční správní úřad deklaratorním rozhodnutím potvrdil, že na jeho pozemku existuje taková pozemní komunikace. Tvrdil přitom, že nebylo prokázáno, že by existovala nutná komunikační potřeba pro konkrétně vymezené pozemky. Jak odůvodnil své rozhodnutí NSS, který zrušil jak rozsudek Městského soudu, tak rozhodnutí pražského magistrátu?
K Nejvyššímu správnímu soudu se dostala kasační stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, který řešil problém s odstraněním pevné překážky umístěné nezákonně na pozemní komunikaci a deklarováním existence veřejně přístupné účelové komunikace.
Nejvyšší správní soud řešil zajímavou kauzu ze severní Moravy – majitelé pozemků, na kterých byla veřejně přístupná účelová komunikace je (legálně) oplotili a tvrdili, že tímto postupem pozemní komunikace zanikla. Je to možné? Podle soudů ne.