Krajský soud v Praze rozhodoval o dalším územním plánu. Jeho rozsudek je extrémně obsáhlý, díky čemuž se v něm dá najít několik neotřelých závěrů, které čtenářům našich článků o judikatuře v územním plánování s radostí zprostředkováváme.
K soudu se opět dostal územní plán, který zredukoval zastavitelné plochy. Hlavním důvodem pro zásah do vlastnického práva byla ochrana zemědělské půdy. Protože se v poslední době jedná o významný trend v rozhodovací praxi soudů, přinášíme informace o novém rozsudku.
Majitelé pozemků, na kterých by někdy rádi stavěli, by si měli dát pozor na rozhodovací praxi soudů. Ty totiž stále častěji odmítají poskytnout ochranu vlastnickým právům a dovolují obcím, aby rušily zastavitelnost pozemků i s velmi chabým odůvodněním. Nový stavební zákon dokonce riziko, že kvůli pasivitě v průběhu územního plánování „vlastník přijde o všechno“, ještě zvyšuje. Jediným doporučením proto je, aby vlastníci byli skutečně bdělí a podávali připomínky ideálně sepsané odborníky, jinak je soudy pošlou rovnou „do háje“.
Poslední novela nového stavebního zákona zavedla nový institut – záměr domu pro dostupné nájemní bydlení. Můžeme si o tom myslet cokoliv, jedna věc je bezpochyby velmi kontroverzní. Podle § 202 nového stavebního zákona totiž platí, že pro záměr domu pro dostupné nájemní bydlení není potřeba souhlas vlastníka (§ 187 nového stavebního zákona), který pozemek, na němž má stavba pro dostupné nájemní bydlení vyrůst, vlastní. Jestli se obáváte o svá práva a chcete vědět, jak se chránit, čtěte dál.
Jedno jihomoravské město vydalo územní plán a v něm přeřadilo pozemky vlastnice s funkčním využitím bydlení (plocha návrhová) do plochy s funkčním využitím zemědělská (plocha stabilizovaná). To se samozřejmě majitelce nelíbilo, a tak se věc postupně dostala až k Nejvyššímu správnímu soudu, kde nad samosprávou vyhrála. Cesta to ale byla krkolomná – přes incidenční přezkum územního plánu.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, který (při značném zestručnění jeho rozsudku) konstatoval, že areál Pražského hradu (náměstí U sv. Jiří) není veřejným prostranstvím a není tam možno jenom tak, bez souhlasu vlastníka, konat shromáždění. NSS souhlasil s tím, že se nejedná o veřejné prostranství, a tak kasační stížnost zamítl, ačkoliv současně konstatoval, že právní závěry Městského soudu, ze kterých soudci nižší instance rovněž dovodili, že se nejedná o veřejné prostranství, byly vadné. Jaké k tomu předložil argumenty?
Krajský soud v Ústí nad Labem a NSS řešily případ územního plánu, ke kterému vlastník uplatnil pouze připomínky v rámci společného jednání, ale během veřejného projednání se již nevyjádřil. Důležité je, že i takového vlastníka označily oba soudy za pasivního a odmítly řešit návrh na zrušení části územního plánu z hlediska proporcionality.
Krajský soud v Ústí nad Labem řešil případ územního plánu, skrze který obec omezila podnikatelskou činnost vlastníka, neboť údajně „razantně“ změnila regulaci a namísto pozemků pro výrobu navrátila sporné pozemky do zemědělského využití. Na menší části pozemku pak byla vymezena napadeným územním plánem plocha ZO zeleň ochranná. O tom, proč územní plán obstál, píšeme v našem novém článku.
V jedné obci měnili územní plán, přičemž došlo na novou regulaci pozemků dříve určených, stručně řečeno, k podnikatelské činnosti (výstavbě technologického parku) – do budoucna měly být zčásti nezastavitelné kvůli ochranné zeleni, zčásti jim byly přisouzeny podrobnější podmínky využití. S tím samozřejmě vlastník nesouhlasil a rozhodl se jít k soudu, kde však prohrál. Proč?
Jeden nespokojený vlastník se soudil s obcí, která v územním plánu vymezila na jeho pozemku veřejné prostranství. Spor prohrál, a to jak u Krajského soudu v Praze, tak u NSS. Jeho hlavní chyba byla, že byl pasivní v průběhu celého procesu pořizování předmětného územního plánu. Zejména krajský soud (jehož názor ale NSS potvrdil), nahlížel na práva vlastníka velice přísným okem.