S obrovskou úlevou jsme si přečetli rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým zamítl naši kasační stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze. Domáhali jsme se přezkumu neslavných krizových opatření vlády z doby našeho „nouzového stavu“.
Protože Městský soud v Praze zamítl návrh na zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví, musíme se obrátit k poslednímu soudu v této zemi, kterému lze ještě věřit, že bude hájit základní lidská práva a svobody, právní stát a demokracii před zvůlí exekutivy utržené ze řetězu. Věříme, že Nejvyšší správní soud zohlední dostatečně dosavadní judikaturu a rozhodne ve prospěch panství práva.
Naše žaloba proti opatřením, která zakázala školní docházku, dnes byla zamítnuta. Pro soud byly evidentně podstatné podklady, které ministerstvo dodalo. Na jejich základě také v rozporu s ustálenou judikaturou městský sám sepsal odůvodnění pro mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví. Samo ministerstvo se s nějakým odůvodňováním neobtěžovalo. Dokonce bezostyšně lhalo (k žádosti o informace), že žádné podklady a analýzy pro svoje rozhodování nemá. Dosud jsme měli za to, že to tu všechno řídí vir.
Dnešního dne jsme podali stížnost na průtahy s vrácením spisu od NSS k Městskému soudu v Praze. Podaný návrh a další informace najdete zde. Důvody, proč jsme návrh podali, jsou zde.
Jak informujeme na zvláštní stránce, vláda a ministerstvo zdravotnictví podaly návrh na vyloučení všech soudců, kteří námi podanou žalobu na nezákonost nouzového stavu řeší. Tento postup považujeme za obstrukční a vedený snahou věc zdržovat.
Advokát Tomáš Sokol se jako první postavil za výklad, že vyhlášení nouzového stavu je nulitní. Jsme moc rádi, že můžeme zveřejnit velmi propracovanou právní analýzu, která dospívá k závěru, že mimořádná opatření podle § 69 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví nejsou zřejmě opatřeními obecné povahy, ale správními rozhodnutími. Pro tento závěr svědčí formulace § 69 odst. 2 zákona, které výslovně zmiňuje možnost podání odvolání proti daným opatřením. Analýza, jejíž závěry, jsou v tomto ohledu velmi přesvědčivé, poukazuje na to, že pokud je vůči opatřením předpokládána možnost odvolání, nejedná se o opatření obecné povahy, ale o správní rozhodnutí ve smyslu § 67 odst. 1 správního řádu. „Jedná se o individuální správní […]
Na první pohled se může zdát situace absurdní. Že by obec mohla napadnout u soudu svůj vlastní územní plán? To nedává smysl! Nebo ano? Připravili jsme podrobnou argumentaci, proč to možné je.
Obce v územním plánování nemají jednoduché postavení. Vystupují jednak jako pořizovatele územního plánu, kdy v přenesené působnosti plní roli orgánu státní správy. V samostatné působnosti mají úkoly dva. Jako orgán veřejné správy rozhodují o pořízení územního plánu, schvalují zadání a územní plán vydávají (k těmto hlavním činnostem pak přistupuje několik dalších). Nakonec, rovněž v samostatné působnosti, ale nikoli při výkonu veřejné správy, mohou připomínkovat územní plán sousední obce (a samozřejmě se vyjadřují i k územním plánům krajů) nebo dokonce i svůj vlastní územní plán. Proti vydaným územním plánům (a zásadám územního rozvoje) se mohou bránit „žalobami“.
V praxi se stále častěji setkáváme s tím, že investor namítá podjatost při rozhodování orgánu obce, a to i při rozhodování v tzv. samostatné působnosti, která je výkonem práva na samosprávu. V tomto kontextu je zásadní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 2 As 151/2018 – 63. Jeho závěry přiblížíme níže.
Nejvyšší správní soud se před nedávnem zabýval otázkou, na základě jakých podmínek má být rozhodováno o důsledcích zjištěných porušení dotačních podmínek, a dále otázkou, na základě jakých podmínek má být určena výše tzv. (zpětného) odvodu poskytnutých finančních prostředků. Řešení tohoto konkrétního případu mu pak posloužilo coby příležitost ke sjednocení do té doby značně roztříštěné judikatury.