Nejvyšší správní soud řešil opět Územní plán Prahy a zopakoval svůj přísný pohled na náležitosti veřejné vyhlášky. Pořizovatelé by si na to měli dávat opravdu pozor, aby neohrozili územně plánovací dokumentaci nezákonností, která povede k jejímu zrušení. Závěry NSS se sice týkají Prahy a jejích specifik (velké množství pořizovaných změn), ale svoji roli mohou sehrát i u menší obce. Jednoduše platí, že když je možné se s poměrně malým úsilím vyhnout velkým problémům, není důvod tak neučinit.
Nejvyšší správní soud řešil změnu Územního plánu Prahy, která ze soukromého pozemku s funkčním využitím všeobecné smíšené území udělala plochu veřejného vybavení určenou pro výstavbu veřejně prospěšné stavby – školy. U části sousedních pozemků došlo k novému vymezení zastavitelné plochy. Důležité je zdůraznit, že navrhovatelka byla v průběhu pořizování předmětné změny tzv. pasivní vlastnicí.
Vymezování územního systému ekologické stability v územních plánech není z právního hlediska vůbec jednoduchá disciplína, zejména pak ne v kontextu nejnovější judikatury Nejvyššího správního soudu. Ten totiž naznačil, že územní plán musí vycházet z plánu ÚSES, jinak nemůže lokální biokoridory a biocentra vymezit.
Nejvyšší správní soud se včera zabýval velmi důležitou otázkou: Může stavební uzávěra trvat i déle než šest let? Ve stručnosti lze shrnout, že to v některých situacích NSS vůbec nevadí.
Nejvyšší správní soud se vyjadřoval k tomu, jakým způsobem musí být v připomínce (dříve v námitce) označeny pozemky, kterých se připomínka týká. Vedle toho se soudci zabývali i námitkami proti systému ekologické stability, které podle pořizovatele byly příliš obecné, takže se jimi v podstatě nezabýval.
Nejvyšší správní soud řešil spor o to, jestli jsou nebo nejsou vlastníci pozemku povinni zaplatit poplatek za zhodnocení stavebního pozemku stavbou vodovodu nebo kanalizace v situaci, kdy už jejich pozemek nějaké připojení na zdroj vody měl.
Nejvyšší správní soud řešil zajímavou otázku. Konkrétně šlo o to, jestli obec může podat zásahovou žalobu, kterou by se domáhala zahájení řízení o změně či zrušení dobývacího prostoru z moci úřední.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o případu, kdy jeden člověk nesouhlasil s výstavbou rodinného domu svého souseda. Uvedl řadu argumentů, z nichž mnoha soudy nepopřály sluchu, ale přeci jen se nespokojenému žalobci podařilo docílit toho, že NSS vrátil rozsudek Městskému soudu v Praze. Důvodem bylo nedodržení požadavků na ochranu lesa.
Nejvyšší správní soud se zabýval naplněním podmínek pro povolení výjimky dle § 56 odst. 1 a 2 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny ve vztahu k výstavbě tzv. Vestecké spojky v Praze. Potvrdil rozhodnutí krajského soudu, který rozhodnutí o výjimce zrušil.
Územní plány často používají poměrně volné regulativy (někdy to ani jinak nejde), což bohužel umožňuje stavebníkům a úřadům přicházet s nejrůznějšími kreativními výklady. Nejinak tomu bylo v případu, který řešil Nejvyšší správní soud. Stavební úřad dovolil jedné společnosti, aby postavila parkoviště pro své zaměstnance zčásti na ploše označené územním plánu jako „plocha bydlení – hromadné“, v rámci které bylo přípustné budovat související dopravní infrastrukturu. Parkoviště ale sloužilo výrobnímu závodu stojícímu v ploše smíšené výrobní.