Nejvyšší správní soud řešil případ územního plánu jedné obce v Jihomoravském kraji. Územní plán vymezoval koridor pro silnici I/43 a odpůrci tohoto řešení tvrdili, že SEA nebyla dostatečně podrobná, v podstatě jen zopakovala závěry vyhodnocení Zásad územního rozvoje JMK. Krajský soud jim dal za pravdu a část územního plánu zrušil, ale NSS s tím nesouhlasil.
Nejvyšší soud se zabýval dalším z řady složitých sporů, kdy vlastník požadoval úhradu bezdůvodného obohacení za to, že na jeho pozemku byla před rokem 2014 zbudována účelová komunikace. Rozsudky nižších soudů NS zrušil, protože soudy vyšly bez dalšího z toho, že sporná účelová komunikace je součástí pozemku, aniž by se zabývaly jejím faktickým provedením.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o osudu územního plánu, který omezil výměru staveb pro rekreaci na pouhých 12 m2. Územní plán neobstál, neboť podle NSS tak malá plocha k odpočinku nepostačuje.
Nejvyšší soud se v rozsudku z 1. 4. 2025 zabýval otázkou, zda v případě, že se stavební úřad dopustí průtahů, připadá do úvahy, aby stavebník požadoval náhradu škody spočívající v úrocích za splácení úvěru např. na koupi nemovitosti po dobu, o které se řízení protáhlo. Nižší soudy tento výklad odmítly, ale Nejvyšší soud jejich rozhodnutí zrušil.
Obce, které mají vydané stavební uzávěry pořizované ještě za účinnosti starého stavebního zákona (č. 183/2006), mají již jen necelé 3 měsíce na to, aby stavební uzávěry nechaly prověřit způsobem, který požaduje nový stavební zákon. Co se stane, pokud tak neučiní?
V rozsudku z konce března 2025 se Nejvyšší soud zabýval stanovením výše finanční satisfakce za protahované řízení. Konkrétně pak hodnotil, zda odvolací soud správně přihlédl k významu daného nepřiměřeně dlouhého řízení.
Krajský soud v Praze nedávno rozhodoval o jedné stavební uzávěře. Protože řešil několik zajímavých věcí, mj. požadavky na grafickou část, stojí za to napsat o rozsudku článek. Navíc se jednalo o poměrně rozsáhlou stavební uzávěru, které se obce často (zbytečně) bojí. Vzhledem k tomu, že to obec u soudu v podstatě vyhrála, může být předmětná uzávěra a argumentace soudu inspirací jiným samosprávám a pořizovatelům.
Nejvyšší soud rozhodoval o přiznání náhrady vlastníkovi za to, že se na jeho pozemku nacházelo veřejné prostranství, ale obec s daným vlastníkem obec neuzavřela žádnou nájemní nebo podobnou smlouvu. Veřejné prostranství proto bylo samosprávou užíváno bezdůvodně. Spor je jistě zajímavý, zejména proto, že řada obcí vůbec netuší, že by za veřejná prostranství měla (za určitých okolností) vlastníkům platit. Pojďme se proto podívat na argumentaci soudu.
Uspěli jsme ve složitém sporu, kdy jsme hájili právo vlastníka pozemku na to, aby obec změnou územního plánu vyplnila tzv. bílé místo v územním plánu, které vznikne, když dojde ke zrušení části dokumentace. Krajský soud v Českých Budějovicích konstatoval, že se obec svojí nečinností dopustila nezákonného zásahu. Soud rozhodoval napodruhé (nejprve soudci žalobu odmítli a museli jsme se obracet na NSS).
Krajský soud v Praze se vyjádřil k zajímavé otázce – použitelnosti stanoviska dotčeného orgánu, které tento vydal k předchozí územně plánovací dokumentaci. Jak soudci tuto věc zhodnotili?