Krajský soud v Brně se zabýval přípustností výjimek z odstupové vzdálenosti. Stěžejní otázkou bylo, zda v daném případě charakter okolní zástavby umožňoval umístit krb s udírnou při hranici sousedního pozemku. Stavební úřady odpověděly kladně ale soudci se s jejich hodnocením neztotožnili.
Nejvyšší správní soud se zabýval naplněním podmínek pro povolení výjimky dle § 56 odst. 1 a 2 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny ve vztahu k výstavbě tzv. Vestecké spojky v Praze. Potvrdil rozhodnutí krajského soudu, který rozhodnutí o výjimce zrušil.
Nejvyšší správní soud řešil neudělení výjimky ze stavební uzávěry. Ačkoliv z dosavadní judikatury správních soudů, i z nového stavebního zákona plyne, že se proti rozhodnutí rady obce (nebo zastupitelstva, když se rada nevolí) není možné odvolat, investoři to evidentně pořád zkouší. Jejich snahy jsou ale odsouzeny k nezdaru.
Krajský soud v Brně a následně Nejvyšší správní soud rozhodoval o tom, jak je důležité zajistit parkovací místa k bytovým záměrům a hlavně se nesnažit obcházet regulativy obsažené jak v územním plánu, tak v právních předpisech. Tuto možnost soudy dostaly díky městské části Maloměřice a Obřany, která se bránila proti rozhodnutí magistrátu, kterým byl povolen vykutálený developerský záměr zbourat rodinný dům s jednou bytovou jednotkou a namísto toho vybudovat bytových jednotek 14, aniž by novým obyvatelům byla zajištěna parkovací místa. Šlo přece pouze o změnu dokončené stavby a ne o novou výstavbu, tak co. Bylo tedy podle názoru stavebníka i úředníků namístě udělit výjimky z požadavků na výstavbu a parkovací místa vůbec nepožadovat.
Nejvyšší správní soud řešil poměrně zajímavou situaci: jeden investor tvrdil, že se obec snažila „propašovat“ do jednacího řádu ustanovení, které mělo být podle názoru nespokojeného vlastníka obsaženo v samotné stavební uzávěře – opatření obecné povahy (jednalo se o pravidlo pro povolování výjimek ze stavební uzávěry). Proto onen jednací řád napadl návrhem na zrušení, stejně jako kdyby se jednalo o stavební uzávěru. Soud mu nevyhověl, ale dospěl k závěrům, o kterých stojí napsat článek.
Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou, zda je rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry samostatným rozhodnutím anebo ne. Konstatoval, že „závěru městského soudu, že v řízení o žalobě podle § 65 a násl. s. ř. s. lze samostatně napadnout rozhodnutí o neudělení výjimky ze stavební uzávěry podle § 99 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nelze přisvědčit.“ Proč?
Když vydá obec stavební uzávěru, obvykle stanoví možnost žádat o výjimku pro určité stavby. Tuto možnost jí dává § 99 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon (dále jen stavební zákon“). V tomto ustanovení se také píše, že se proti rozhodnutí rady (v některých obcích samozřejmě zastupitelstva) o výjimce nelze odvolat. Jak se tedy může proti nepovolení výjimky zejména dotčený vlastník bránit? Odpověď najdeme v judikatuře.
Otázka č. 116: Může výjimku ze stavební uzávěry udělit i stavební úřad v rámci územního řízení a musí výjimku řešit s dotčenými orgány?
V jednom z „rouškových sporů“ jsme zastupovali muže s astmatem, kterého odmítli obsloužit v jeho oblíbené pekárně kvůli tomu, že si odmítal z důvodu své nemoci zahalit dýchací cesty. Pro celou věc je pikantní, že tento žalobce měl dokonce lékařské potvrzení, že mu jeho dlouhodobý zdravotní stav neumožňuje si respirátory a podobné „ochranné záležitosti“ nasazovat. Pekárna však na jakékoliv argumenty neslyšela a tvrdošíjně trvala na svém: na dveřích máme napsáno, že nezahalené neobsluhujeme, tak to platí a basta. Je nutné zdůraznit, že se v této věci nejednalo o spor u NSS, ale šlo o žaloba na ochranu před diskriminací.