Naše advokátní kancelář uspěla u soudu ve sporu o opatření obecné povahy – stanovení místní úpravy provozu na místní komunikace vydané sousedním velkým městem. To se neobtěžovalo zveřejnit návrh daného opatření na úřední desce dotčené obce, ačkoliv právě území našeho klienta mělo sloužit jako výjezd pro motorová vozidla z nově schváleného jednosměrného provozu.
Nejvyšší správní soud se zabýval podmínkami vymezení stabilizovaných (stavových) ploch v územním plánu. Řešil také skutečnost, že vlastník, který se na soud obrátil, byl v procesu územního plánování pasivní.
Na podzim 2024 vyslovil Krajský soud v Praze zajímavý názor k ošemetnému § 307 odst. 2 nového stavebního zákona, ze kterého plyne, že pasivní vlastník (ten, kdo neuplatnil připomínky v rámci veřejného projednání územního plánu) nemůže jít k soudu a dožadovat se zrušení daného opatření obecné povahy. Konkrétně soudci řešili, zda je či není možné § 307 odst. 2 použít i na územní plány pořizované podle starého stavebního zákona. Protože jde o důležitou otázku, dovolujeme si tentokrát delší citaci z rozsudku.
Nejvyšší soud v prosinci zrušil zamítavé rozsudky nižších soudů, které odmítly poskytnout omluvu i peněžní satisfakci v případě naší klientky. Ta byla v létě 2021 nucena po návratu ze zahraničí strávit 5 dní v tak zvané „samoizolaci“.
Díky poslanecké kreativitě se do právního řádu dostal už kdejaký paskvil. Jedním z těch novějších je přechodné ustanovení zákona č. 183/2024 Sb., kterým se novelizuje zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Poslanec ODS Bartoš vpašoval do přechodných ustanovení tento text, který jeho (stavebními zákony zjevně nepolíbení) kolegové s klidem odmávli (i v Senátu). Poprat se v praxi s aplikací nové normy bude docela oříšek. O co jde?
Krajský soud v Praze v rozsudku z 10. prosince definoval, jaký je rozdíl mezi charakterem území a charakterem zástavby. Rozhodnutí Vám ve velmi zkrácené podobě přiblížíme.
Krajský soud v Praze zrušil část územního plánu další středočeské obce, která se rozhodla nově vymezit zastavitelnou plochu o přibližné výměře 4,98 ha s funkčním využitím smíšené obytné – venkovské (SV) ve 3. zóně Chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. Už z tohoto stručného popisu je zřejmé, že se rozhodnutí soudu není co divit, neboť navrhovatel namítal řadu závažných pochybení jako je nedostatečné posouzení vlivu na životní prostředí a dopadů na CHKO nebo to, že se obec opírala o „prošlé“ dělení pozemku a o umístění inženýrských sítí a pozemních komunikací, neaktuální urbanistickou studii.
Nejvyšší správní soud se zabýval netradičním problémem souvisejícím s územními plány – otázkou, zda je potřeba rozhodnout v přezkumném řízení opatření obecné povahy do 15 měsíců od okamžiku, kdy toto OOP nabylo účinnosti.
Jedna obec měla územní plán, ve kterém posuzovaná lokalita byla označena za stabilizovanou plochou průmyslové výroby, i když se jednalo o pole využívané pro zemědělství. To se nelíbilo krajskému úřadu a proto vyzval stanoviskem podle § 171 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon pořizovatele, aby zjednal nápravu, a to v rámci pořizovaní změny tohoto územního plánu. Náprava měla spočívat v tom, že stavové plochy nebudou nadále ignorovat skutečný stav v území. Obci se to vůbec nelíbilo, a tak se bránila zásahovou žalobou proti této „výzvě“.
To, jak mají vypadat veřejné vyhlášky, které se během procesu územního plánování ocitají na úředních deskách, je tu a tam předmětem soudního sporu. Nový stavební zákon situaci ještě zkomplikuje, protože kombinuje zveřejňování v Národním geoportálu územního plánování s doručováním informací veřejnou vyhláškou pořizovatele. Pojďme se proto podívat na to, co k veřejné vyhlášce říká soud.