V posledních dnech jsme se setkali s návrhy několika územních plánů s prvky regulačního plánu, ve kterých se vyskytovaly chyby. Je nám jasné, že jde o poměrně složitou problematiku, a tak jsme se rozhodli sepsat pár řádků o tomto typu územně plánovací dokumentace, přičemž se zaměříme na obsah textové a grafické části. Doufáme, že budou k užitku obcím, projektantům, pořizovatelům nebo i dotčeným vlastníkům.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační stížnosti hlavního města, které nesouhlasilo se zrušením jedné změny územního plánu, která v Troji vymezila nové zastavitelné plochy, i když jich tam už spousta byla. Městský soud v Praze změnu na návrh spolku zrušil a Praha se obrátila k NSS, kde také neuspěla. Soudci se vyjádřili k několika oblastem.
Nejvyšší správní soud řešil zajímavý případ stanoviska orgánu územního plánování, podle kterého bylo v pořádku dodatečně povolit ubytovnu pro 180 agenturních pracovníků namísto původně plánovaného školicího střediska s ubytováním pro školené. K soudu věc dostala nespokojená obec, protože se domnívala, že ubytovny tohoto druhu jsou zdrojem sociálně patologických jevů (kriminalita, rušení veřejného pořádku, snížená bezpečnost, alkoholismus apod.), které si na svém území nepřeje, tím méně v centru obce a v těsné blízkosti školy a školky. Původní školicí středisko bylo povolené skrze veřejnoprávní smlouvu, tu ale stavebník nerespektoval a postavil právě onu ubytovnu.
Starý i nový stavební zákon umožňují obcím, aby vydávaly územní plány s prvky regulačního plánu buď pro celé své území nebo pro jeho část. To znamená, že pak územní plán nemusí řešit území jen značně obecně, naopak může jít až do podrobnosti regulačního plánu a vlastníkům třeba přikázat, že v rodinném domě smí být jen jedna bytová jednotka, jakou barvu má mít střecha, fasáda nebo jak se smí nakládat s fotovoltaickými panely (pokud to obec bude schopna zdůvodnit).
Krajský soud v Brně a následně Nejvyšší správní soud rozhodoval o tom, jak je důležité zajistit parkovací místa k bytovým záměrům a hlavně se nesnažit obcházet regulativy obsažené jak v územním plánu, tak v právních předpisech. Tuto možnost soudy dostaly díky městské části Maloměřice a Obřany, která se bránila proti rozhodnutí magistrátu, kterým byl povolen vykutálený developerský záměr zbourat rodinný dům s jednou bytovou jednotkou a namísto toho vybudovat bytových jednotek 14, aniž by novým obyvatelům byla zajištěna parkovací místa. Šlo přece pouze o změnu dokončené stavby a ne o novou výstavbu, tak co. Bylo tedy podle názoru stavebníka i úředníků namístě udělit výjimky z požadavků na výstavbu a parkovací místa vůbec nepožadovat.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o dalším územním plánu. Tentokrát se jedna obec pokusila zrušit zastavitelnost několika pozemků a u soudů prohrála, protože si počínala diskriminačně a svévolně – zatímco jedněm vlastníkům zastavitelnost zrušila, jiným ji rozšířila nebo dokonce nově vymezila a svoje počínání nijak nevysvětlila. Je zřejmé, že odpověď na otázku, kdy se konečně obce, nebo lépe řečeno projektanti, naučí, jak vytvořit pořádný územní plán a nedělat doslova školácké chyby, zůstává nadále ve hvězdách.
K Nejvyššímu správnímu soudu se dostal další územní plán, tentokrát ze Šlapanic u Brna. U krajského soudu se proti němu bránil jeden nespokojený vlastník, protože jeho pozemek, který předchozí územní plán zčásti (šlo o 4200 m2) řadil do zastavitelné plochy SO – smíšený obchod a služby a ve zbytku šlo o stabilizovanou plochu zemědělskou, zahrnul čistě do plochy zemědělské. Protože vlastník uspěl, pokusily se Šlapanice výsledek zvrátit u NSS, ale neuspěly, neboť územní plán město nezdůvodnilo. Je skutečně k nepochopení, proč k této triviální chybě stále dokola dochází a proč projektanti s pořizovateli nejsou schopni řešení, které pro samosprávu připraví, taky vysvětlit.
Krajský soud v Praze rozhodoval o územním plánu další obce, která se pokusila o redukci zastavitelných ploch (změnu ploch pro bydlení na pole a trvalé travní porosty). Samospráva boj o územní plán tentokrát prohrála.
V Liberci přijali nový územní plán, proti kterému bojoval jeden z vlastníků, kterému se nelíbilo například to, že oproti úpravě v předchozím územním plánu došlo ke změně využití některých pozemků z bydlení na zeleň sídelní či zemědělství nebo že město přistoupilo k omezení zastavitelnosti jednotlivých pozemků apod.
V rámci přípravy jednoho návrhu na zrušení územního plánu jsme našli zajímavý judikát z dílny Krajského soudu v Praze (jak taky jinak, tento soud obecně rozhoduje v oblasti územního plánování docela dobře). V popisovaném případě se bránili vlastníci pozemků, které doposud byly zastavitelné a určené pro výstavbu rodinných domů proti tomu, že obec jejich pozemky jednoduše vrátila do nezastavěného území jako zemědělskou půdu.