Naše klientka byla v létě 2021 v důsledku covidových ochranných opatření nucena po návratu ze zahraničí strávit 5 dní v tak zvané samoizolaci. Zatím jsme uspěli alespoň s nárokem na omluvu.
Spolek Oživení se po ministerstvu dopravy domáhal poskytnutí právní analýzy – stanoviska jedné advokátní kanceláře. Úřad ji ale namísto poskytnutí podle zákona o svobodném přístupu k informacím raději zničil, hlavně aby se k ní nikdo nedostal. Až Nejvyšší soud řekl, že takto se veřejná správa doopravdy vykonávat nedá.
Nejvyšší soud se zabýval situací, kdy řízení ve věci žaloby o určení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek trvalo bezmála 9 let. Soud I. stupně přiznal žalobkyním každé po 80 tisících Kč. Odvolací soud to ale změnil a rozhodl, že postačí konstatování porušení práva (bez finanční kompenzace). Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud se na podzim 2024 znovu vyjadřoval k náhradám za změny územního plánu, kdy došlo ke změně regulace po dlouhých pěti letech, věc se tedy neřešila přímo podle stavebního zákona, ale postupovat se muselo podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Dobrou zprávou pro obce je, že NS potvrdil, že se i na tyto případy vztahuje pětiletá lhůta podle stavebního zákona.
Nejvyšší soud se zabýval dalším z řady složitých sporů, kdy vlastník požadoval úhradu bezdůvodného obohacení za to, že na jeho pozemku byla před rokem 2014 zbudována účelová komunikace. Rozsudky nižších soudů NS zrušil, protože soudy vyšly bez dalšího z toho, že sporná účelová komunikace je součástí pozemku, aniž by se zabývaly jejím faktickým provedením.
Nejvyšší soud se v rozsudku z 1. 4. 2025 zabýval otázkou, zda v případě, že se stavební úřad dopustí průtahů, připadá do úvahy, aby stavebník požadoval náhradu škody spočívající v úrocích za splácení úvěru např. na koupi nemovitosti po dobu, o které se řízení protáhlo. Nižší soudy tento výklad odmítly, ale Nejvyšší soud jejich rozhodnutí zrušil.
V rozsudku z konce března 2025 se Nejvyšší soud zabýval stanovením výše finanční satisfakce za protahované řízení. Konkrétně pak hodnotil, zda odvolací soud správně přihlédl k významu daného nepřiměřeně dlouhého řízení.
Nejvyšší soud rozhodoval o přiznání náhrady vlastníkovi za to, že se na jeho pozemku nacházelo veřejné prostranství, ale obec s daným vlastníkem obec neuzavřela žádnou nájemní nebo podobnou smlouvu. Veřejné prostranství proto bylo samosprávou užíváno bezdůvodně. Spor je jistě zajímavý, zejména proto, že řada obcí vůbec netuší, že by za veřejná prostranství měla (za určitých okolností) vlastníkům platit. Pojďme se proto podívat na argumentaci soudu.
Nejvyšší soud v únoru 2025 zveřejnil k publikaci ve sbírce významných rozhodnutí právní větu, která odpovídá na otázku, zda je možné jednostranně podle § 1999 odst. 1 občanského zákoníku vypovědět služebnost sjednanou na dobu neurčitou. Nebudeme Vás napínat, soud na položenou otázku odpověděl záporně.
Soudy tu a tam vydají rozhodnutí, které se týká ze strany měst a obcí obávaných náhrad za změny v území. V naprosté většině případů se vlastníci pozemků, u kterých došlo skrze územní plán ke zrušení zastavitelnosti nebo stanovení přísných a omezujících podmínek, žádných náhrad nedomůžou. V tomto článku zrekapitulujeme judikaturu za rok 2024, která jen potvrzuje uvedené – když obce změní územní plán správně, nemusí se zpravidla strachovat, že by musely investorům platit desítky milionů.