Jedna vlastnice zjistila, až když řešila územní plán, že její pozemky jsou zahrnuty v biokoridoru, což mělo neblahé dopady na hodnotu nemovitostí. Problém byl ovšem v tom, že pozemky do biokoridoru zahrnovaly už zásady územního rozvoje, které jsou pro územní plány závazné. Protože se domnívala, že vymezení biokoridoru právě na jejích pozemcích není v zásadách odůvodněno, pokusila se obrátit na soud, bohužel ale neuspěla (jeden z problémů spočíval i v tom, že vlastnice se o zásady včas nezajímala a v průběhu jejich pořizování byla pasivní, což znamená, že soud vůbec neřešil přiměřenost zvoleného řešení, ale jen jeho zákonnost. Z toho plyne základní ponaučení – jestli chcete skutečně bránit svá práva, zajímejte se, dokud to jde.
Jedna obec vymezila v územním plánu zastavitelnou plochu veřejného prostranství. Dotčená vlastnice (sousedka oné plochy) tvrdila, že jí to znemožní, respektive ztíží, zemědělské podnikání na sousedních pozemcích a že možnost využití sporné plochy pro dětská hřiště, otevřená malá sportoviště včetně technického zázemí, stánkový prodej a zastávky nepochybně povede ke zvýšení hluku a dopravního zatížení v lokalitě, ztrátě soukromí navrhovatelky a její rodiny, a tím k podstatnému snížení pohody a kvality bydlení.
K soudu se opět dostal územní plán, který zredukoval zastavitelné plochy. Hlavním důvodem pro zásah do vlastnického práva byla ochrana zemědělské půdy. Protože se v poslední době jedná o významný trend v rozhodovací praxi soudů, přinášíme informace o novém rozsudku.
V jedné obci se chystala vlastnice pozemků stavět 37 rodinných domů a související občanskou vybavenost. Během přípravy projektu obec zveřejnila návrh územního plánu, dle něhož byly dotčené pozemky změněny na nestavební a u dalších došlo ke změně funkčního využití na bydlení příměstské, což znemožnilo provedení zástavby v míře pro stavební záměr navrhovatelky nezbytné (byl zakotven požadavek na 60% nezastavěnost plochy stavebního pozemku). To se samozřejmě investorce ani trochu nelíbilo.
Z nedávné judikatury správních soudů jasně plyne, že územní plán obce může čelit několika typům soudního přezkumu. Prvním z nich je klasický abstraktní přezkum, ke kterému dochází na základě návrhu na zrušení části územního plánu nebo jeho změny (nejčastěji jej podává nespokojený vlastník). Druhý je tzv. incidenční přezkum. Ten dovodily soudy a může nastat spolu se žalobou proti (typicky) územnímu rozhodnutí nebo společnému souhlasu, jehož podkladem byl právě přezkoumávaný územní plán.
Krajský soud v Praze řešil nevšední problém s územním plánem – vymezení územní rezervy pro čističku odpadních vod na pozemku fyzické osoby, která s takovým využitím své nemovitosti rozhodně nesouhlasila a chtěla, aby byl pozemek určen k rekreaci (nacházel se v chatové osadě Montana), u soudu ale neuspěla.
V Politice územního rozvoje, konkrétně v čl. 24, se uvádí, že jednou z priorit územního rozvoje je vytvářet podmínky pro zlepšování dostupnosti území rozšiřováním a zkvalitňováním dopravní infrastruktury s ohledem na potřeby veřejné dopravy a požadavky ochrany veřejného zdraví a v souladu s principy rozvoje udržitelné mobility osob a zboží, zejména uvnitř rozvojových oblastí a rozvojových os.
Jedna malá obec si do svého územního plánu doplnila některé prvky regulačního plánu. Omezila zde mj. možnost využití FTV panelů. To se nelíbilo dotčeným vlastníkům a proti novým podmínkám se bránili u soudu. Ten dal ale za pravdu obci. Z jakých důvodů, to si řekneme v našem novém článku.
Krajský soud v Praze rozhodoval o územním plánu jedné středočeské obce. Závěry, ke kterým dospěl, nebyly sice nijak převratné, přesto ale některé stojí za stručnou zmínku. Reaguje totiž na oblíbenou praxi investorů vyhrožovat obcím, které se snaží změnit územní plány a redukovat zastavitelné plochy nebo omezovat nežádoucí záměry, milionovými náhradami za nerealizované investice.
Při hledání podkladů pro jednu právní analýzu jsme narazili na zajímavý judikát, který by mohl zaujmout mnoho obcí, jejichž zastupitelé tu a tam udělají procesní chybku při rozhodování ve věcech územního plánování. Základní sdělení sodu totiž je: nic se nejí tak horké, jak se to uvaří, a procesní chyby se často dají téměř bezbolestně napravit.