V jedné obci se chystala vlastnice pozemků stavět 37 rodinných domů a související občanskou vybavenost. Během přípravy projektu obec zveřejnila návrh územního plánu, dle něhož byly dotčené pozemky změněny na nestavební a u dalších došlo ke změně funkčního využití na bydlení příměstské, což znemožnilo provedení zástavby v míře pro stavební záměr navrhovatelky nezbytné (byl zakotven požadavek na 60% nezastavěnost plochy stavebního pozemku). To se samozřejmě investorce ani trochu nelíbilo.
Z nedávné judikatury správních soudů jasně plyne, že územní plán obce může čelit několika typům soudního přezkumu. Prvním z nich je klasický abstraktní přezkum, ke kterému dochází na základě návrhu na zrušení části územního plánu nebo jeho změny (nejčastěji jej podává nespokojený vlastník). Druhý je tzv. incidenční přezkum. Ten dovodily soudy a může nastat spolu se žalobou proti (typicky) územnímu rozhodnutí nebo společnému souhlasu, jehož podkladem byl právě přezkoumávaný územní plán.
Při přípravě na právní pomoc s územním plánem pro jednoho z našich klientů z řad obcí jsme se blíže zaměřili na judikaturu k § 18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a narazili jsme na jeden velmi výrazný rozpor, který skvěle ilustruje to, jak obtížné pro právníky někdy je dát dobrou radu, na kterou může být 100% spoleh. Vedle toho obě kauzy výborně poukazují na názorovou rozháranost judikatury, která bohužel není žádnou výjimkou.
Krajský soud v Praze řešil nevšední problém s územním plánem – vymezení územní rezervy pro čističku odpadních vod na pozemku fyzické osoby, která s takovým využitím své nemovitosti rozhodně nesouhlasila a chtěla, aby byl pozemek určen k rekreaci (nacházel se v chatové osadě Montana), u soudu ale neuspěla.
Územní plány v některých případech zasahují do užívání staveb, které jsou již v území povoleny a postaveny. Vlastníkům pak znemožňují rozšiřování výrobních areálů nebo budování další přístaveb nemovitostí. S tím se samozřejmě někteří nechtějí smířit a případ se dostane až k NSS, stejně jako ten, o kterém dnes budeme psát. Vlastnice podle nového územního plánu již nemohla rozšiřovat svůj provoz o některé druhy činností, i když samozřejmě ty, které jí byly dosud povoleny, mohla nadále realizovat.
Nejvyšší správní soud řešil opravdu zajímavou věc – spor o to, jestli v územním plánu mají nebo nemají být zastavitelné plochy, který vzplanul mezi pořizovatelem a dotčeným orgánem ochrany přírody. V dané věci se pořizovatel územního plánu (obecní úřad) obrátil na krajský úřad s žádostí o řešení rozporů založených požadavkem pořizovatele na vytvoření zastavitelných ploch a stanoviskem orgánu ochrany přírody na vypuštění těchto ploch z návrhu.
Nejvyšší správní soud se vyjadřoval k tomu, co je možné stavět v nezastavěném území podle § 18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon. V konkrétním posuzovaném případě šlo o Jezdecký klub Srpek. Jeho hlavní dominantou měla být stavba jezdeckého klubu – kompaktní čtvercová budova o délce stěn 65 m určená pro chov sportovních koní. Součástí této budovy měly být stáje pro 22 koní, sklad sena, sklad chovatelské techniky, vnitřní jízdárna, zázemí pro jezdce a návštěvníky a restaurace – výletní hostinec. Stavba měla být jednopodlažní, pouze nad restaurací dvojpodlažní.
K Nejvyššímu správnímu soudu se dostala žaloba proti územnímu rozhodnutí spojená s návrhem na incidenční přezkum územního plánu Pardubic, kterého bylo užito v předmětném řízení před stavebním úřadem. Spolek zejména namítal nepřezkoumatelnost závazného stanoviska, neboť orgán ochrany přírody podle něj nepoměřil veřejný zájem na zachování zeleně na předmětných pozemcích se zájmem na realizaci výstavby komerčních objektů a není zřejmé, proč se jednotlivá stanoviska vydávaná týmž orgánem liší. Krajský soud předmětnou část územního plánu zrušil, NSS mu ale za pravdu nedal, jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Přečtěte si proč, je to docela zajímavé.
Zdá se, že téměř nemine den, aby NSS nerozhodoval o nějakém územním plánu, tentokrát zavítáme do Ústeckého kraje, kde jedna obec změnila dosud zastavitelné pozemky zpět na zemědělskou půdu. S takovým postupem samospráv se vzhledem ke snaze některých z nich (konečně) chránit cennou půdu asi budeme setkávat stále častěji. Proto je také důležité shromažďovat názory soudů k této otázce.
Jedna malá středočeská obec se pokusila v územním plánu redukovat zastavitelné pozemky a jak se dalo čekat, skončila u soudu. Vyhrála ale jak u krajského, tak u Nejvyššího správního soudu. Obě instance samosprávu „podržely“ a uznaly, že má právo usměrňovat svůj územní rozvoj, i když to znamená zásah do vlastnických práv.