Obec Štítary se ocitla se svým územním plánem nejdříve před krajským a pak před Nejvyšším správním soudem – a obstála. O co šlo? Městys Štítary (odpůrce) schválil změnu územního plánu na svém území. Po změně byl na jeho území zakázán velkochov (intenzivní, průmyslový chov) zemědělských zvířat.
Krajský soud v Praze nám dal opět za pravdu při obhajobě územního plánu jedné středočeské obce. Navrhovatelé se domáhali zrušení části opatření obecné povahy, protože nesouhlasili s vymezením koridoru lokálního biocentra přes své pozemky. Klíčovou informací je, že v průběhu řízení o návrhu územního plánu vlastníci nejdříve podali námitku jen proti vedení vysokorychlostního koridoru.
Nejvyšší správní soud často rozhoduje o zajímavých aspektech územního plánování. Nejinak tomu bylo v případě obce Dolany. Jeden z pozemků se podle starého územního plánu nacházel v nezastavitelné stabilizované ploše zemědělského půdního fondu, nový územní plán ho pak přeřadil do plochy územní rezervy pro venkovské bydlení.
V obci Louňovice nesouhlasili vlastníci s tím, že byl jejich pozemek zahrnut do nezastavitelných ploch a s dále s tím, že na něm byl vymezen pás krajinné zeleně spolu s interakčním prvkem územního systému ekologické stability a koridor pro cyklostezku. O návrhu rozhodoval Krajský soud v Praze, který mu částečně vyhověl.
Před nedávnem se nám podařilo obhájit u soudu další územní plán. Tentokrát šlo o zajímavý spor o vymezení veřejného prostranství (místní komunikace) přes soukromý pozemek. Místní komunikace byla vyznačena v pasportu pozemních komunikací a o tom, že se jedná o místní komunikaci, bylo příslušným silničním správním úřadem vydáno rozhodnutí podle zákona č. 13/1997 Sb.
V červenci loňského roku Městský soud v Praze rozhodl ve prospěch našeho klienta ve věci náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé správní řízení o odstranění stavby kůlny. Žalobce nakonec získal odškodnění ve výši skoro 130 tisíc Kč + úrok z prodlení a náklady řízení.
Nejedna obec se potýká s tím, jak při územním plánování vhodně vymezit v územním plánu jednotlivé prvky územních systémů ekologické stability, aniž by nepřiměřeně zasáhla do práv vlastníků a nedočkala se tak leda zrušení části územního plánu soudem. Je to vskutku nelehký úkol a základní doporučení zní tak jako jindy: hlavně všechno pořádně a pravdivě odůvodnit. Nápomocný může být jistě i nejnovější rozsudek Nejvyššího správního soudu, který řešil územní plán obce Chocerady. V něm byla vymezena plocha lokálního biocentra a ta současně byla veřejně prospěšným opatřením. S tím nesouhlasili vlastníci předmětných pozemků, prvek ÚSES přitom na jejich pozemcích byl vymezený i podle předchozího územního plánu.
U Nejvyššího správního soudu byl zajímavý případ. Územní plán obce Jenštejn se snažil zamezit nežádoucí výstavbě v ploše bývalého JZD a stanovil, že do budoucna půjde o plochu přestavby, přičemž vlastníci budou při jejím využití limitováni mj. poměrně přísným koeficientem zástavby. Nikdo se asi nediví tomu, že územní plán obce, která se nachází v blízkosti Prahy, a tudíž na jejím území by rád stavěl kde kdo, skončil u soudu. Územní plán ale obstál jak u krajského, tak u zmíněného Nejvyššího správního soudu. Proč? Tajemství se skrývalo, jak jinak, v dobrém odůvodnění, které je v právním státě alfou i omegou každého opatření obecné povahy.
Při naší práci se setkáváme s tím, že obce mnohdy váhají, zda mohou územním plánem zasáhnout do vlastnických práv. To je správně – opatrnost a uvážlivost je vždy na místě, přehnaný strach ze změny v území ale nikoli. Územní plánování se totiž děje ve veřejném zájmu a v jeho průběhu může docházet k zásahům do vlastnického práva, mj. může určovat vlastníkům, jak mohou pozemky využívat, v některých případech bez náhrady za omezení vlastnického práva. Územní plán vyjadřuje rovnováhu a kompromis mezi zájmy obce, stanovisky dotčených orgánů, vlastníků pozemků a staveb i sousedních obcí. Cílem je dosáhnout obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů při harmonickém využití území.