Nejvyšší správní soud se opět zabýval přezkumem územně plánovací dokumentace. Tentokrát šlo o rozpor mezi grafickou (přesněji šlo o pouhé schéma!) a textovou částí územního plánu, který je zásadně nepřípustný. NSS vysvětlil celkem obsáhle, proč. Současně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, protože tento soud věc špatně zhodnotil a bude se případu muset věnovat znovu.
Nejvyšší správní soud řešil další z nekonečné série uplakaných stížností pasivních vlastníků, že se jim v územním plánu změnilo využití pozemku a že nemůžou stavět. Protože má NSS asi podobných výlevů těch, kdo se o svůj majetek včas vůbec nestarají, asi plné zuby, jsou už rozsudky docela tvrdé.
Nejvyšší správní soud se zabýval sporem, ve kterém osoba zúčastněná na řízení o návrhu na zrušení části územního plánu nesouhlasila s tím, že soud zrušil regulaci v ploše pouze ve vztahu k pozemku navrhovatelky a domáhala se, aby i vůči jejím pozemkům byla regulace zrušena. NSS ale potvrdil, že takový postup není možný a že si každý vlastník má podat svůj vlastní návrh, když chce územní plán přezkoumat. Ještě že tak, protože osoby zúčastněné tu a tam mají podobné zcestné nápady a zcela zbytečně se s obcemi soudí.
V jedné obci neměli územní plán, a tak když pořizovali nový, řekli si, že na některých pozemcích, na kterých nestojí žádné stavby a využívají se víceméně jako zahrady, výstavbu ani do budoucna nedovolí. Soud ale regulaci zrušil, protože nepřiměřeně zasahovala do vlastnického práva. Důvodem byl fakt, že původně byly pozemky zahrnuty do zastavěného území vymezeného zvláštním postupem, tj. se na nich mohl stavět třeba rodinný dům. Územní plán je sice nechal v zastavěném území, ale udělal z nich zeleň. A to byl problém.
Nejvyšší správní soud řešil kasační stížnost dalšího vlastníka nespokojeného s územním plánem. Tentokrát bylo jablkem sváru snížení zastavitelnosti pozemků a navýšení zastoupení zeleně. Vlastník neuspěl, přičemž jednou z příčin byla již tradiční procesní pasivita majitele nemovitostí a soudům proto stačilo velmi obecné odůvodnění změny regulace. Zajímavé je vyjádření ke vztahu nepravomocného společného povolení a nového územního plánu, který by už záměr neumožnil. Závěry NSS jsou zajímavé i z hlediska možných přechodných ustanovení v územním plánu.
Nejvyšší správní soud se zabýval kasační stížností vlastníka pozemků, který se před lety o územní plán nestaral a teď se chtěl domoct přes incidenční přezkum nápravy situace v jeho prospěch. U NSS ale vlastník úspěchu nedosáhl. Pasivita zkrátka znamená omezení i pro incidenční přezkum.
Nejvyšší správní soud je neoblomný, pokud jde o počítání lhůt. Přesvědčil se o tom jeden pán, který návrh na vyslovení neplatnosti hlasování v místním referendu podal o 23 minut později, než stanoví právní předpis.
Každý územní plán musí nějakým způsobem řešit veřejnou infrastrukturu a obvykle se stává, že některý vlastník nesouhlasí s tím, aby zrovna přes jeho pozemek vedla kanalizace, vodovod nebo silnice. Dobře odůvodnit vymezení veřejně prospěšné stavby může být docela náročné.
Nejvyšší správní soud řešil otázku, zda se lze domáhat přidělení čísla evidenčního žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nebo žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Přiklonil se k druhé možnosti.
Nejvyšší správní soud se opět zabýval územním plánem, který nebyl prakticky vůbec odůvodněn. Je až s podivem, že k podobným rozhodnutím dochází stále dokola, když se z tohoto nedostatku územních plánů stala notoricky známá věc. NSS potvrdil, že to, že dotčený vlastník nepodal námitky (připomínky) rozhodně neznamená, že pořizovatel může povinnost alespoň obecně regulaci zdůvodnit, hodit za hlavu. Dále se NSS zabýval neurčitostí regulace.