Jednou z nepříjemností spojených s veřejnoprávní plánovací smlouvou, kterou obce uzavírají se stavebníky, pokud chtějí řešit budování potřebné veřejné infrastruktury, je fakt, že se na veřejnoprávní smlouvy nevztahuje řada ustanovení občanského zákoníku.
Nejvyšší správní soud se zabýval dalším územním plánem a řešil vztah jednotlivých regulativů v územním plánu z hlediska jejich obecnosti a speciality. Šlo o incidenční přezkum.
Nejvyšší správní soud řešil případ, který se mj. týkal výstavby v ochranném pásmu lesa, což bývá poměrně často jádrem sporů, kdy jedna stran tvrdí, že se v tomto ochranném pásmu stavět nedá a druhá, že ano.
Obce často v územních plánech nastavují nejrůznější podmínky pro výstavbu. Jednou z těch typických je požadavek na vybudování kanalizačního řadu pro jednotlivé lokality ještě před tím, než se v nich budou moci realizovat rodinné domy. Pro vlastníky je tato podmíněnost výstavby nepříjemná, protože neví, kdy dojde k jejímu splnění. Nejvyšší správní soud řekl, že to nevadí.
Nejvyšší správní soud vydal další rozsudek, ze kterého vyplývá návod pro obce, jak zdůvodnit vybrané řešení v územním plánu (věc se ale přímo územního plánu netýkala). Závěry, ke kterými soudci dospěli, by si skutečně měli vzít k srdci jak projektanti, tak pořizovatelé. Kvalitní odůvodnění územně plánovací dokumentace je totiž klíčem pro to, aby obec uspěla v případném soudním sporu.
Lidé si mnohdy neuvědomují, že stavět v rozporu s územním plánem se doopravdy nemusí vyplatit. Někdy to vede až ke zbourání vysněného „baráčku“. A žádný nářek nad tím, že jde o váš domov, vás nespasí. Je vždycky dobré si zkontrolovat územní plán a když vám nevyhovuje, pokusit se ho změnit legální cestou. Nejvyšší správní soud to dnes znovu potvrdil.
Nejvyšší správní soud řešil další územní plán, který odmítl zařadit jeden lesní pozemek do zastavitelné plochy pro individuální rekreaci, což po něm žádal chtěl dotčený orgán ve svém stanovisku. Dotčení vlastníci, kteří nakonec u NSS uspěli, tvrdili, že byli diskriminováni, neboť ostatní podobné pozemky mezi zastavitelné zařazeny byly.
Uzavírání plánovacích smluv může být rizikové i z hlediska následně vzniklé systémové podjatosti úřadu při rozhodování o záměru investora. Nejvyšší správní soud to konstatoval v jednom ze svých rozsudků, jehož význam podpořil tím, že jej zařadil do své Sbírky rozhodnutí. Uvedenému problému je proto třeba věnovat zvýšenou pozornost.
Nejvyšší správní soud řešil případ územního plánu jedné obce v Jihomoravském kraji. Územní plán vymezoval koridor pro silnici I/43 a odpůrci tohoto řešení tvrdili, že SEA nebyla dostatečně podrobná, v podstatě jen zopakovala závěry vyhodnocení Zásad územního rozvoje JMK. Krajský soud jim dal za pravdu a část územního plánu zrušil, ale NSS s tím nesouhlasil.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o osudu územního plánu, který omezil výměru staveb pro rekreaci na pouhých 12 m2. Územní plán neobstál, neboť podle NSS tak malá plocha k odpočinku nepostačuje.