Právě sedím ve vlaku z Prahy. Vindobona jede už 3 hodiny a pomalu se blíží do brněnské části zvané Kénik (česky Královo Pole). Protože mám ještě chvilku, než vyskočím na Hlaváku, ráda bych poreferovala o Letní škole územního plánování Středočeského kraje, ze které se právě vracím. Jako lektorka jsem měla možnost přednášet starostkám, starostům a zastupitelům o územním rozvoji obcí: hlavně pak o územním plánování, etapizaci, stavebních uzávěrách, nebo o soudním přezkumu územních plánů a ochraně vlastnického práva.
Městský soud v Praze č.j. 14 A 41/2020 – 111 na základě žaloby právníka Ondřeje Dostála potvrdil, že ministerstvo zdravotnictví nebylo oprávněno za nouzového stavu omezovat práva občanů. Občané tak mají možnost uplatnit vůči státu nárok na satisfakci podle zákona č. 82/98 za nezákonná opatření a postup ministerstva.
Městský soud v Praze dnešního dne rozsudkem sp. zn. 14 A 41/2020 na základě žaloby právníka Ondřeje Dostála zrušil několik opatření ministerstva zdravotnictví. Přes nehorázné počínání exekutivy je stále Česká republika právním státem.
Řada podnikatelských subjektů je stále škrcena drastickými opatřeními exekutivy. Přitom přibývá kritiky ze strany právníků i ekonomů. Pojďme stručně shrnout, proč zákazy nejsou v souladu se zákonem a ústavou:
Lze si jen s maximálními obtížemi představit, že mají podnikatelé neodolatelnou chuť pustit se do sporů se státem o náhradu škod. Jednak vědí, že dokazování bude mimořádně náročné, jednak vědí, že se stát bude tvrdě bránit, jednak vědí, že to bude na řadu let a do té doby stejně buď jejich byznys padne, nebo se nějak zmátoří. A jednak se jim třeba ani nechce.
Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 3. září 2019, sp. zn. II. ÚS 1099/19, věnoval otázce přiznání náhrady nákladů právního zastoupení v přestupkovém řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ústavní soud zdůraznil, že v každém jednotlivém řízení je zapotřebí samostatně zkoumat, zda zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které by nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí správních orgánů o projednávaném přestupku, je možné paušálně považovat za nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí a tedy spojovat s případným uplatněním nároku na náhradu škody. Je vždy zapotřebí zkoumat jak daný postup příslušných orgánů […]
Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 14. 12. 2018 (sp. zn. 30 Cdo 2622/2018) zabýval dovoláním ohledně odškodnění za nepřiměřenou délku řízení. Odvolací soud nepřiznal žalobkyni peněžní satisfakci s odůvodněním, že postačuje satisfakce morální, neboť žalobkyně je osobou iniciující vyšší množství soudních sporů (bezmála třicet řízení), a tedy újmu neprožívá tak intenzivně jako osoba, která vede jediné či málo soudních řízení. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené považoval konstatování porušení práva za adekvátní odškodnění žalobkyně a peněžitou satisfakci jí nepřiznal. Žalobkyně se následně obrátila na Nejvyšší soud.
Před několika týdny jsme Vám ve formě komiksu tlumočili rozhodnutí Ústavního soudu, který se zastal rodičů žádajících odškodnění za to, že několik měsíců musel mít jejich syn v rodném listě namísto jména napsáno “nezjištěno”, a to jenom z důvodu, že matrika pochybila. Městský soud v Praze nyní rozhodl o výši odškodnění, které rodiče získají.
(Klikněte na obrázek komiksu pro zobrazení v plné velikosti). Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17 je dostupný zde.
Ústavní soud se zabýval stížností poškozených (podporovatelů squattingu), jejichž žaloba na odškodnění za nesprávný úřední postup policie byla zamítnuta s ohledem na námitku promlčení vznesenou státem. Otázkou, se kterou se musel soud vypořádat byla, zda námitka promlčení obstojí tváří v tvář principu předvídatelnosti, jelikož v čase, kdy poškození podávali žalobu, se dle judikatury na jejich případ promlčecí lhůta nevztahovala. Až po podání žaloby došlo ke změně judikatury. Poškození tak v čase podání žaloby objektivně nemohli vědět, že žalobu podávají pozdě.