Ministerstvo vnitra připravilo nový zákon o odolnosti subjektů kritické infrastruktury a o změně dalších zákonů (zákon o kritické infrastruktuře), kterým se mj. jiné mění i zákon č. 240/2000 Sb., krizový zákon. Promítnou se do něj zkušenosti státu z doby covidové, což znamená jediné: zpřísnění právní úpravy, aby příště, až stát zase dostane chuť na omezování lidských práv a svobod, „neproklouzla ani myš“.
Poté, co jsme v loňském roce byli autory jedné ze 2 stížností proti České republice, které Evropský soud pro lidská práva uznal jako důvodné, jsme dosáhli toho, že dnes ESLP vyhlásil usnesení, kterým schválil naši dohodu s českou vládou ve věci dalšího klienta. Klient tak obdrží dohodnutou finanční kompenzaci.
Jeden investor chtěl realizovat výrobně-skladovací areál, ale obec, kde měla stavba vzniknout, si řekla, že o nic takového zájem nemá, a z ploch výroby v územním plánu udělala plochy zemědělské (tedy nezastavitelné). Takových změn jsou desítky a případ sám o sobě kvůli pasivitě vlastníka v procesu územního plánování zajímavý není. Na celé věci je pozoruhodná jedna maličkost: otázka, jestli obec řádně schválila smlouvu s létajícím pořizovatelem, resp. jestli se tedy stala nebo ne pořizovatelem svého vlastního územního plánu. Je třeba zdůraznit, že daná obec má jak zastupitelstvo, tak radu, což je důležitý aspekt.
Veřejně přístupné účelové komunikace mají různé vlastníky – mohou to být fyzické nebo právnické osoby. Proto je samozřejmě důležité vědět, kdo nese odpovědnost za zranění, ke kterým dojde kvůli tomu, že cesta nebyla v zimním období řádně udržována. K této otázce se dnes vyjádřil Nejvyšší soud.
Nejvyšší správní soud mívá často docela rozumné názory na územní plán, někdy se ale i mistr tesař utne. Právě to se soudcům přihodilo při rozhodování o územním plánu Řícmanic, jenž vymezil pozemek pro stavbu rodinného domu, který ale patrně nikdy nebude moci být připojen na pozemní komunikaci (neměl dopravní napojení), ledaže by se zásadně změnily vlastnické poměry v území.
Tu a tam se stane, že Nejvyšší správní soud řeší pomyslnou třešničku na dortu druhdy uplácaného spíše z šedivé hmoty ne nepodobné právní nudě. Pak mají soudci možnost rozumovat o tom, jestli lze založit církev, jejíž náboženství stojí na pozitivním přístupu k životu a světu vůbec, nebo třeba o tom, jestli města a obce mohou odklízet a instalovat sochy padlým válečným hrdinům podle toho, jaký stát je zrovna v kurzu. Pojďme se podívat na kauzu z města Přibyslav, jehož političtí představitelé se aktivisticky rozhodli přemístit sochu vojáka Rudé armády, která je součástí pomníku padlých v 1. a 2. světové válce na Bechyňově náměstí, do depozita. Jeden člověk tvrdil, že jde o nezákonný zásah a […]
Nejvyšší správní soud rozhodoval díky spolku Arnika důležitou právní otázku. Sám ji popsal takto: „Nejvyšší správní soud se v této věci zabývá způsobem a rozsahem posouzení účastenství dotčené veřejnosti (tzv. ekologických spolků) v navazujících řízeních podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (dále „zákon o posuzování vlivů na životní prostředí“). Konkrétně hledá odpověď na otázku, co vše si musí právní orgán rozhodující podle § 28 správního řádu o účastenství (sám) posoudit, pokud dotčený orgán dospěje k závěru, že záměr nepodléhá ani zjišťovacímu řízení.“ Jakou odpověď si soudci dali?
Ačkoliv by na to, co se dělo za covidu, mnozí rádi zapomněli, není to možné. Onu dobu nám totiž připomínají třeba rozhodnutí v soudních sporech, jejichž aktéři to ještě nevzdali a snaží se domoci spravedlnosti. Jedním z nich je paní, která kvůli astmatu nemohla nosit roušku a kvůli tomu čelila šikaně v práci. Nejvyšší soud jí dal po několika letech za pravdu.
K Nejvyššímu správnímu soudu zamířil další územní plán, tentokrát z jihu Moravy. Město Šlapanice změnilo územní plán a jedni vlastníci měli rázem namísto pozemků pro obytnou výstavbu jenom ornou půdu. S naříkáním nad touto nespravedlností neuspěli ani u Krajského soudu v Brně, ani u NSS. Proč?
Místní poplatky za zhodnocení stavebního pozemku stavbou kanalizace nebo vodovodu jsou pro mnohé obce prubířským kamenem vztahu s ministerstvem vnitra. Samosprávy totiž vedou s tímto úřadem setrvalý boj kvůli obecně závazných vyhlášek týkajících se tohoto poplatku. Poslední bitva se odehrála právě v těchto dnech u Ústavního soudu a můžeme předeslat, že obec prohrála zejména proto, že její OZV byla retroaktivní. V nálezu ÚS je řešeno několik podstatných otázek, kterým se věnujeme v našem novém článku.