Nejvyšší správní soud v prosinci rozhodoval ve sporu, který se týkal mimo jiné otázek veřejnoprávních smluv. Závěry, na které poukázal, jsou platné nejen pro smlouvy o poskytnutí dotace, ale mohou se uplatnit také vůči plánovacím smlouvám podle nového stavebního zákona, které bude možné začít uzavírat od července 2024.
V jednom z předvánočních rozsudků Nejvyšší správní soud řešil odpověď na otázku, zda opatření poskytovatele dotace o nevyplacení dotace nebo její části dle § 14e odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění účinném od 20. 2. 2015, je třeba prohlásit za nicotné, nemá-li náležitosti rozhodnutí dle § 68 a § 69 správního řádu.
Nejvyšší správní soud opět rozhodoval v otázce existence či neexistence veřejně přístupné účelové komunikace, tentokrát z hlediska postupu podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tedy ohledně deklarace její existence rozhodnutím úřadu. Úřad rozhodl (po několika peripetiích), že se předmětná cesta má považovat za veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Krajský soud si ale myslel, že úřad pochybil při zjišťování, zda vlastníci s existencí komunikace skutečně udělili, byť konkludentní souhlas.
Při přípravě na právní pomoc s územním plánem pro jednoho z našich klientů z řad obcí jsme se blíže zaměřili na judikaturu k § 18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a narazili jsme na jeden velmi výrazný rozpor, který skvěle ilustruje to, jak obtížné pro právníky někdy je dát dobrou radu, na kterou může být 100% spoleh. Vedle toho obě kauzy výborně poukazují na názorovou rozháranost judikatury, která bohužel není žádnou výjimkou.
Nejvyšší správní soud a Městský soud v Praze se zabývaly nevyplacením části dotace vůči jedné obci v návaznosti na závěr řídícího orgánu IROP, že kvalifikační kritéria nastavené v rámci veřejné zakázky na stavební práce neodůvodněně vylučovala některé potenciální soutěžitele. Soudy se ale bohužel s názorem obce neztotožnily.
Územní plány v některých případech zasahují do užívání staveb, které jsou již v území povoleny a postaveny. Vlastníkům pak znemožňují rozšiřování výrobních areálů nebo budování další přístaveb nemovitostí. S tím se samozřejmě někteří nechtějí smířit a případ se dostane až k NSS, stejně jako ten, o kterém dnes budeme psát. Vlastnice podle nového územního plánu již nemohla rozšiřovat svůj provoz o některé druhy činností, i když samozřejmě ty, které jí byly dosud povoleny, mohla nadále realizovat.
Nejvyšší správní soud řešil opravdu zajímavou věc – spor o to, jestli v územním plánu mají nebo nemají být zastavitelné plochy, který vzplanul mezi pořizovatelem a dotčeným orgánem ochrany přírody. V dané věci se pořizovatel územního plánu (obecní úřad) obrátil na krajský úřad s žádostí o řešení rozporů založených požadavkem pořizovatele na vytvoření zastavitelných ploch a stanoviskem orgánu ochrany přírody na vypuštění těchto ploch z návrhu.
Nejvyšší správní soud se vyjadřoval k tomu, co je možné stavět v nezastavěném území podle § 18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon. V konkrétním posuzovaném případě šlo o Jezdecký klub Srpek. Jeho hlavní dominantou měla být stavba jezdeckého klubu – kompaktní čtvercová budova o délce stěn 65 m určená pro chov sportovních koní. Součástí této budovy měly být stáje pro 22 koní, sklad sena, sklad chovatelské techniky, vnitřní jízdárna, zázemí pro jezdce a návštěvníky a restaurace – výletní hostinec. Stavba měla být jednopodlažní, pouze nad restaurací dvojpodlažní.
Soudy se často zabývají tím, že vlastníci pozemků nesouhlasí s vedením pozemní komunikace přes svoje pozemky. Nejinak tomu bylo tentokrát, kdy úřad tvrdil, že komunikace existuje nejméně od roku 1968, její zřetelnost v terénu je zjevná a nerozporoval ji ani sám žalobce. Navíc měla být nutnou komunikační spojnicí. Souhlas s užíváním měl být dle úřadu dán předcházejícími majiteli pozemku konkludentně. S tím souhlasil i krajský soud a ke smůle vlastníka i NSS.
K Nejvyššímu správnímu soudu se dostala žaloba proti územnímu rozhodnutí spojená s návrhem na incidenční přezkum územního plánu Pardubic, kterého bylo užito v předmětném řízení před stavebním úřadem. Spolek zejména namítal nepřezkoumatelnost závazného stanoviska, neboť orgán ochrany přírody podle něj nepoměřil veřejný zájem na zachování zeleně na předmětných pozemcích se zájmem na realizaci výstavby komerčních objektů a není zřejmé, proč se jednotlivá stanoviska vydávaná týmž orgánem liší. Krajský soud předmětnou část územního plánu zrušil, NSS mu ale za pravdu nedal, jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Přečtěte si proč, je to docela zajímavé.