Jedna obec vydala nový územní plán, ve kterém z dříve zastavitelných pozemků, kde bylo možné realizovat nízkopodlažní stavby pro bydlení, udělala nezastavěné území. U soudu neuspěla, protože neopakovala veřejné projednání, i když podstatně změnila regulaci pozemků.
Když obce uvažují o regulaci zastavitelných ploch v územním plánu, častokrát sáhnou po územní studii. Dnes mají možnost navíc podmínit výstavbu uzavřením veřejnoprávní plánovací smlouvy. Lze oba tyto instituty kombinovat? Pokud ano, jak?
Nejvyšší správní soud řešil změnu Územního plánu Prahy, která ze soukromého pozemku s funkčním využitím všeobecné smíšené území udělala plochu veřejného vybavení určenou pro výstavbu veřejně prospěšné stavby – školy. U části sousedních pozemků došlo k novému vymezení zastavitelné plochy. Důležité je zdůraznit, že navrhovatelka byla v průběhu pořizování předmětné změny tzv. pasivní vlastnicí.
Vymezování územního systému ekologické stability v územních plánech není z právního hlediska vůbec jednoduchá disciplína, zejména pak ne v kontextu nejnovější judikatury Nejvyššího správního soudu. Ten totiž naznačil, že územní plán musí vycházet z plánu ÚSES, jinak nemůže lokální biokoridory a biocentra vymezit.
Na konci října 2025 odstupující vláda Petra Fialy schválila zadání změny č. 2 Územního rozvojového plánu. Tato změna se bude týkat vymezení tzv. akceleračních oblastí, ve kterých se budou ve zrychleném režimu povolovat obnovitelné zdroje energie – větrné a solární elektrárny podle zákona č. 249/2025 Sb., o urychlení využívání obnovitelných zdrojů energie.
Nejvyšší správní soud se vyjadřoval k tomu, jakým způsobem musí být v připomínce (dříve v námitce) označeny pozemky, kterých se připomínka týká. Vedle toho se soudci zabývali i námitkami proti systému ekologické stability, které podle pořizovatele byly příliš obecné, takže se jimi v podstatě nezabýval.
Nejvyšší správní soud vydal další ze svých rozsudků, ve kterých je velmi přísný na obce a menší města. Věříme, že stejně neústupný bude i v případě Brna a brzy i Metropolitního plánu Prahy. Oba dva dokumenty totiž mají do kvalitního a podrobného odůvodnění velmi daleko.
Krajský soud v Brně se zabýval přípustností výjimek z odstupové vzdálenosti. Stěžejní otázkou bylo, zda v daném případě charakter okolní zástavby umožňoval umístit krb s udírnou při hranici sousedního pozemku. Stavební úřady odpověděly kladně ale soudci se s jejich hodnocením neztotožnili.
V rozsudku ze srpna 2025 se Krajský soud v Plzni zabýval návrhem na zrušení stavební uzávěry, kterou vydala rada obce v roce 2023 (ještě podle starého stavebního zákona). Soud navrhovateli nevyhověl (s výjimkou konstatování, že uzávěra nemůže zakázat dělení a scelování pozemků). Soudci se naopak kriticky vyjádřili k tomu, že návrh vlastníka (byl obecný a nekonkrétní.
Krajský soud v Praze řešil územní plán jednoho středočeského města, které v územním plánu vymezilo stabilizované plochy PV – veřejné prostranství. Vlastníci s tím nesouhlasili. Jednou u soudu uspěli, ale napodruhé se podařilo územní plán obhájit.