NSS rozhodoval o jedné pražské úpravě územního plánu, kterou měl Městský soud za nezákonnou. NSS s ním souhlasil. O co šlo? Úpravou došlo ke změně kódu míry využití plochy z B, který pro dotčené území platil před přijetím Změny územního plánu a umožňoval umístit rozvolněnou, resp. velmi rozvolněnou zástavbu, na kód C. Ten umožňuje umístit nízkopodlažní zástavbu.
Mnoho obcí řeší v souvislosti s pořizováním nového územního plánu nebo změny toho stávajícího, zda by nebylo vhodné v obci vyhlásit stavební uzávěru. Pokud dospějí k závěru, že ano, vyvstane nová otázka – má uzávěra platit pro celé území nebo jen pro vybrané lokality? Pojďme se podívat, jak věc vidí stavební zákon a judikatura.
NSS rozhodoval o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byl zamítnut návrh vlastníka, jemuž regulace v územním plánu jedné obce neumožnila stavět sociální bydlení. Novou úpravou byl změněn 15 let nevyužitý regulativ a obsah územního plánu byl uveden do souladu s faktickým využitím pozemků. Město chtělo změnou územního plánu mimo jiné omezit vznik sociálně vyloučených lokalit, které by měly negativní vliv na soudržnost obyvatel. Vznik satelitních obytných lokalit by znamenal i nadměrné investice do infrastruktury.
Krajský soud v Praze rozhodoval další případ týkající se územního plánování. Tentokrát vlastníci nesouhlasili s tím, že jejich pozemky měly být nezastavitelné, na části byl vymezen biokoridor (podle navrhovatelů pouze lokální, vedoucí od zástavby v západní části k zastavěnému území, tudíž nemůže plnit účel propojování významných biocenter, a ani nevymezuje, jakým druhům fauny a flóry má sloužit) a ještě územní rezerva pro technickou infrastrukturu. Soud se postavil na stranu obce a návrh zamítl. Navrhovatelé nadto tvrdili, že prý byly obcí uvedeni v omyl, neboť v době projednávání územního plánu byly předloženy rozporné výkresy vymezující územní rezervu a oni v důsledku toho nevěděli, že se rezerva týká jejich pozemků.
Krajský soud v Praze rozhodoval zajímavou věc týkající se místního poplatku za zhodnocení stavebního pozemku stavbou vodovodu nebo kanalizace ukládaného obcemi skrze obecně závazné vyhlášky v souladu se zákonem č. 565/1990 Sb., místních poplatcích (dále jen „Poplatek“). Co konkrétně se v řešeném případu stalo?
Krajský soud v Praze rozhodoval o návrhu na zrušení stavební uzávěry jedné středočeské obce, která se snaží bránit (mimo jiné) rozšíření výrobního areálu, který dlouhodobě komplikuje život mnoha občanům. Jsme rádi, že jsme práva samosprávy a lidí u soudu hájili úspěšně.
V soudních rozhodnutích ještě stále doznívají dopady pandemických omezení společnosti. Právě teď se covidími výmluvami vlastníka, jenž zůstal při pořizování územního plánu zcela pasivní, musel zabývat Krajský soud v Praze. Prozradíme hned zkraje, že soudci na podobné argumenty neslyšeli. Přesto ale část územního plánu zrušili, neboť chybu udělala i obec – nijak nezdůvodnila, proč namísto smíšené obytné plochy dala na pozemky vlastníka povolila jen rekreaci na přírodních plochách (bez staveb).
Nejvyšší správní soud opět rozhodoval ve věci územního plánování. Šlo o rušení zastavitelných ploch, které podle názoru samosprávy neměly dostatečné dopravní napojení. Krajský soud v Brně s takovým argumentem nesouhlasil a předmětnou část územního plánu zrušil. Hlavní důvodem bylo, že podle názoru krajského soudu bylo nedostatečně odůvodněno rozhodnutí o námitkách vlastníků dotčených pozemků, kteří tvrdili, že právě oni mají zajištěn přístup skrze účelovou komunikaci, tím se však město vůbec nezabývalo. NSS rozsudek krajského soudu zrušil. Z jakých důvodů přistoupil k tomuto kroku, si řekneme v dnešním článku.
Nejvyšší správní soud tentokrát ve svém rozhodování zavítal do podhradí Karlštejna. Právě tam totiž chtěl jeden vlastník rekonstruovat penzion. V rozsudku NSS se dočteme, že „z projektové dokumentace vyplynulo, že pro záměr je třeba zajistit šest parkovacích míst. Dle stávajícího stavu jsou na žalobcově pozemku využívána dvě parkovací místa, z nichž jedno se nachází před jihozápadním štítem předního domu a je vhodné pro zásobování, druhé se ze 75 % nachází na pozemku ve vlastnictví žalobce a zbylou plochou zasahuje do přístupové cesty k hradu ve vlastnictví státu.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o dalším územním plánu. Tentokrát šlo o to, že plochy, které byly původně ve funkčním využití smíšené výrobní, byly přeřazeny do ploch smíšených obytných městských. Může se zdát, že je to zvláštní, vždyť podobné změny jsou naopak snem většiny vlastníků, nicméně někdy jsou případy zamotány různě a ne každý vlastník hodlá stavět byty. Na pozemcích, o které šlo, se totiž historicky nacházel zemědělský areál a vlastník chtěl z výroby živočišné přejít na výrobu peletek z biomasy (ze sena), tedy na výrobu rostlinnou. Zajímavostí je, že změna územního plánu byla zrušena i přes procesní pasivitu vlastníka během procesu územního plánování, což nebývá tak časté.