Nejvyšší správní soud se při přezkumu jedné z mnoha změn Územního plánu hl. m. Prahy zabýval otázkou kontinuity stanovisek dotčených orgánů uplatněných k územně plánovací dokumentaci.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o dalším územním plánu a dostal možnost vyjádřit k situaci, kdy územní plán za účelem realizace dopravní infrastruktury umožní pozemky vyvlastnit. O vyvlastnění za účelem realizace veřejně prospěšných staveb by ostatně měly obce uvažovat častěji – bez tohoto institutu totiž nemusí být výstavba v rozsáhlejších lokalitách s více vlastníky vůbec realizovatelná. Rovněž etapizace je jednou z nejživotaschopnějších a současně nejopomíjenějších nástrojů územního plánování. Právě stanovení pořadí změn v území je totiž skutečně schopno usměrnit rozvoj a výstavbu a navázat ji na realizaci nezbytné infrastruktury.
Nejvyšší správní soud řešil další územní plán, do které byla skrze změnu přidána výšková regulace v plochách výroby a skladování – lehký průmysl. NSS obec podržel. Z rozsudku plyne, že se samosprávy nemusí správně odůvodněného výškového limitu obávat.
Nejvyšší správní soud vydal zajímavý rozsudek. Dospěl k několika důležitým závěrům týkajícím se průběhu řízení řízení před stavebním úřadem. Protože jde o dlouhé a komplikované rozhodnutí, dovolujeme si tentokrát použít pouze shrnutí, které zpracoval sám NSS.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o územním plánu jednoho středočeského města, jehož zastupitelstvo schválilo změnu č. 2 územního plánu, kterou byly jedny pozemky přeřazeny z ploch pro bydlení individuální do ploch pro veřejnou vybavenost a dopravní infrastrukturu. S tím nesouhlasil soused, protože se mu nelíbilo, že vedle jeho nemovitostí má vyrůst čtyřpodlažní škola. Prohrál u krajského soudu i u NSS.
Nejvyšší správní soud se v jednom rozsudku vyjadřoval k otázce, zda je třeba při umisťování záměru řešit soulad s cíli a úkoly územního plánování. Zabýval se i tzv. pohodou bydlení (kvalitou prostředí) a pohledovými imisemi neboli tím, že lidem vadí, když jim sousedé koukají do ložnice.
Jedna paní ve středočeské obci spoluvlastnila přes sedm tisíc metrů čtverečních pozemků. Původní územní plán jí umožnoval realizovat stavby pro bydlení, nový jí to zatrhl a pozemky zařadil do veřejných prostranství – veřejné zeleně. Krajský soud územní plán zrušil. Obec neuspěla ani u NSS.
NSS rozhodoval ve věci sporu o to, jestli jde nebo nejde ve stabilizovaném území realizovat rozsáhlejší výstavbu v situaci, kdy z územního plánu plyne, že ve stabilizovaných plochách je možná pouze dostavba stávajících proluk, případně změny využití již zkolaudovaných staveb. Stavebník si samozřejmě myslel, že v proluce stavět může, orgán územního plánování trval na svém „ne“. Soudy daly při incidenčním přezkumu územního plánu za pravdu úřadu.
Nejvyšší správní soud se vyjadřoval k celkem častému problému – doložení souhlasu vlastníka pozemku, který je zapotřebí k realizaci záměru. V konkrétním případě šlo o to, že stavebník neměl na svém pozemku možnost zajistit dostatek parkovacích míst, a tak toto místo pro parkování získal od jiného vlastníka. Městský sodu v Praze po úřadu chtěl, aby si dostatečně prověřil, že skutečně bude možno parkovací místa vybudovat a žádal, aby toto bylo doloženo nájemní smlouvou. NSS mu rozsudek zrušil.
Prezentaci Venduly Zahumenské ze semináře Územní plány v soudní síni najdete ke stažení zde.