Nejvyšší správní soud řešil jednu zajímavou věc – opatření obecné povahy, kterým ministerstvo kultury prohlásilo památkovou zónu Brno a určilo podmínky ochrany. Naše druhé největší město bylo s počinem ministerstva dost nespokojené, ale u soudů prohrálo. Možná taky proto, že podalo kasační stížnost v takové (ne)kvalitě, že byla na hraně přípustnosti.
Nejvyšší správní soud řešil spor o to, jestli Magistrát města Brna rozhodl správně ve věci odvolání proti rozhodnutí o odstranění dočasné stavby, na jejímž místě chtělo stavět samo město Brno. Podstatné je, že úředníci městské části Bystrc vyloučeni už byli. Měli tedy být automaticky vyloučeni i „městští“ úředníci?
Nejvyšší správní soud se zabýval (opět) charakterem území pražské čtvrti, a to ve sporu, v rámci kterého se MČ Praha 5 snažila zabránit realizaci jednoho většího bytového domu. Bohužel byla neúspěšná. Bytové domy podle NSS do větších měst zkrátka patří.
Nejvyšší správní soud se vyjadřoval k zajímavé otázce posuzování krajinného rázu ve velkoměstě, konkrétně při povolování obytného domu v Praze na Chodově.
Po celé ČR musí být docela dost černých staveb a dost z nich přežívá celá desetiletí, ale nakonec v některých případech přeci jen „spadne klec“ a stavební úřad nařídí odstranění stavby. Jedním takovým případem, konkrétně maringotkou umístěnou v nezastavěném území, se zabývaly Krajský soud v Brně a následně i Nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud opět řešil územní plán, tentokrát šlo o obec z Libereckého kraje. Jeden vlastník nebyl spokojen s tím, že namísto původně uvažované plochy smíšené obytné výsledné opatření obecné povahy jeho pozemku přiřklo způsob využití zemědělské všeobecné. Krajský soud i NSS vlastníkovy nároky neuznaly. Důvodem ve zkratce bylo stanovisko orgánu ZPF.
Mnohé obce bojují s tím, že si nejrůznější „vykukové“ načerno přestaví administrativní budovy nebo rodinné domy na ubytovny. Jejich obyvatelé pak obtěžují široké okolí a jen těžko se s tím něco dělá. Existují ale úřady, které takové nelegální úpravy nařídí odstranit a soudy je v tom podrží, jako třeba ten v Ústeckém kraji.
Obce, které se snaží omezit rozsah zastavitelných ploch v územním plánu a některé dříve vymezené pozemky vrátit do nezastavěného území čelí jednomu úskalí – diskriminaci. To, že jde o častý kámen úrazu, potvrzuje další rozsudek NSS, který kvůli nerovnému zacházení s vlastníky pozemků zrušil část dalšího územního plánu.
NSS se zabýval tím (při přezkumu zásad územního rozvoje), zda je nutno zpracovat plán systému ekologické stability jakožto podklad pro vymezení ÚSES v územně plánovací dokumentaci.
Nejvyšší správní soud se zabýval kasační stížností obce Branov, která brojila proti vymezení Národního parku Křivoklátsko. V rozsudku je několik bezesporu zajímavých částí, které jsou použitelné i v jiných kauzách, kde se s ochranou životního prostředí střetávají zájmy ekonomické. Níže v tomto textu citujeme k jednotlivým kapitolám rozsudku to nejdůležitější. Tyto závěry se budou hodit třeba pro odůvodňování územních plánů.