Spolek Oživení se po ministerstvu dopravy domáhal poskytnutí právní analýzy – stanoviska jedné advokátní kanceláře. Úřad ji ale namísto poskytnutí podle zákona o svobodném přístupu k informacím raději zničil, hlavně aby se k ní nikdo nedostal. Až Nejvyšší soud řekl, že takto se veřejná správa doopravdy vykonávat nedá.
Nejvyšší soud se zabýval situací, kdy řízení ve věci žaloby o určení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek trvalo bezmála 9 let. Soud I. stupně přiznal žalobkyním každé po 80 tisících Kč. Odvolací soud to ale změnil a rozhodl, že postačí konstatování porušení práva (bez finanční kompenzace). Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud se v rozsudku z 1. 4. 2025 zabýval otázkou, zda v případě, že se stavební úřad dopustí průtahů, připadá do úvahy, aby stavebník požadoval náhradu škody spočívající v úrocích za splácení úvěru např. na koupi nemovitosti po dobu, o které se řízení protáhlo. Nižší soudy tento výklad odmítly, ale Nejvyšší soud jejich rozhodnutí zrušil.
V rozsudku z konce března 2025 se Nejvyšší soud zabýval stanovením výše finanční satisfakce za protahované řízení. Konkrétně pak hodnotil, zda odvolací soud správně přihlédl k významu daného nepřiměřeně dlouhého řízení.
V rozsudku, který byl vyhlášen na začátku července, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda i územní samosprávné celky mohou po státu vymáhat újmu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. Můžeme hned prozradit, že ministerstvo spravedlnosti se svým dovoláním neuspělo.
Na začátku února 2024 se Nejvyšší soud zabýval dalším případem odškodňování nepřiměřené délky řízení. Zrušil rozsudek odvolacího soudu s tím, že se tento nedostatečně zabýval zhodnocením kritéria chování poškozeného.
V rozsudku z 6. února 2024 se Nejvyšší soud zabýval odškodněním za nepřiměřenou délku tzv. kompenzačního řízení. Posuzoval přitom otázku, zda soud při rozhodování v kompenzačním řízení vychází ze stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí, pokud posuzované řízení, které má nepřiměřenou délku, stále trvá. Dále se pak zabýval zohledněním postupu orgánů veřejné moci v rámci kritéria složitosti (instančnosti) řízení.
Nejvyšší soud se v rozsudku z konce ledna 2024 věnoval posouzení toho, zda je vydání nesprávného potvrzení o zániku zástavního práva k nemovitosti ze strany finančního úřadu nesprávným úředním postupem a zda stát odpovídá (případně za jakých podmínek) za smluvní pokutu, kterou jednotlivec musel v důsledku toho, že zástavní právo nebylo včas z katastru nemovitostí vymazáno, uhradit.
Nejvyšší soud se zabýval případem, kdy bylo rozhodováno o nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku. Toho se poškozený domáhal z důvodu nezákonného zákazu řízení motorových vozidel, když předchozí podnikání poškozeného bylo bytostně spjato s řízením automobilu. Soud zde vyložil, jak posuzovat otázku příčinné souvislosti mezi pochybením státu a vzniklou škodou.
Otázka: V obci se stalo, že byla soudem zrušena část územního plánu. Zastupitelé ale tři roky neschválili změnu, v územním plánu je bílé místo. Může jít o nečinnost?