Nejvyšší správní soud o územních plánech rozhoduje často a tentokrát musel část územního plánu jedné obce zrušit (a taky zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze, který obsahuje řadu argumentů pro omezování zastavitelnosti ploch), protože obec nebyla schopna vysvětlit, proč zrušila zastavitelnou plochu občanské vybavenosti a proč na jiné ploše zakázala realizovat stavby pro bydlení.
Otázka: Obec vydala územní plán s podmínkou pořízení územní studie do 6 let od nabytí účinnosti územního plánu s tím, že chce záměr co nejvíce oddálit. Kdy musí obec začít pořizovat studii? Musí začít hned, jakmile budou vlastníci pozemků požadovat, nebo má čas a musí si jen hlídat, aby neutekla lhůta a podmínka nakonec neodpadla? Nebo vlastně studii nemusí začít nikdy a po 6 letech podmínka propadne? Bude za tento “zdržovací” postup obec postižitelná?
Otázka: Soud rozsudkem zrušil část změny územního plánu. Musíme pořídit úplné znění, které rozsudek zohlední nebo to můžeme udělat až s jinou změnou územního plánu?
Nejvyšší správní soud rozhodoval o dalším územním plánu. Tentokrát se jedna obec pokusila zrušit zastavitelnost několika pozemků a u soudů prohrála, protože si počínala diskriminačně a svévolně – zatímco jedněm vlastníkům zastavitelnost zrušila, jiným ji rozšířila nebo dokonce nově vymezila a svoje počínání nijak nevysvětlila. Je zřejmé, že odpověď na otázku, kdy se konečně obce, nebo lépe řečeno projektanti, naučí, jak vytvořit pořádný územní plán a nedělat doslova školácké chyby, zůstává nadále ve hvězdách.
Nejvyšší správní soud dostal možnost se zabývat dalším územním plánem. Tentokrát byli nespokojení vlastníci, jejichž pozemky byly původním územním plánem určeny pro drobnou výrobu a po přijetí nového územního plánu se z nich stala zemědělská půda. Vlastníci nesouhlasili ani s tím, že územní rezerva nebyla překlopena do původně zamýšleného využití, ale pozemky zůstaly rovněž nezastavitelné (mj. proto, že šlo o cenné zemědělské půdy). Krajský soud uzavřel, že k omezení vlastníků došlo po právu, neboť na pozemcích zástavbu po dobu 15 let nerealizovali a nový územní plán vyšel při volbě regulace z faktu, že se na pozemcích jednoduše pole skutečně nachází. NSS slova krajského soudu potvrdil.
K Nejvyššímu správnímu soudu se dostal další územní plán, tentokrát ze Šlapanic u Brna. U krajského soudu se proti němu bránil jeden nespokojený vlastník, protože jeho pozemek, který předchozí územní plán zčásti (šlo o 4200 m2) řadil do zastavitelné plochy SO – smíšený obchod a služby a ve zbytku šlo o stabilizovanou plochu zemědělskou, zahrnul čistě do plochy zemědělské. Protože vlastník uspěl, pokusily se Šlapanice výsledek zvrátit u NSS, ale neuspěly, neboť územní plán město nezdůvodnilo. Je skutečně k nepochopení, proč k této triviální chybě stále dokola dochází a proč projektanti s pořizovateli nejsou schopni řešení, které pro samosprávu připraví, taky vysvětlit.
Krajský soud v Praze rozhodoval o územním plánu další obce, která se pokusila o redukci zastavitelných ploch (změnu ploch pro bydlení na pole a trvalé travní porosty). Samospráva boj o územní plán tentokrát prohrála.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o dalším incidenčním přezkumu územního plánu, přičemž judikoval, že také v případě incidenčního přezkumu se přísněji hledí na vlastníka, který k návrhu změny územního plánu nepodal námitku.
V Liberci přijali nový územní plán, proti kterému bojoval jeden z vlastníků, kterému se nelíbilo například to, že oproti úpravě v předchozím územním plánu došlo ke změně využití některých pozemků z bydlení na zeleň sídelní či zemědělství nebo že město přistoupilo k omezení zastavitelnosti jednotlivých pozemků apod.
Jedna vlastnice zjistila, až když řešila územní plán, že její pozemky jsou zahrnuty v biokoridoru, což mělo neblahé dopady na hodnotu nemovitostí. Problém byl ovšem v tom, že pozemky do biokoridoru zahrnovaly už zásady územního rozvoje, které jsou pro územní plány závazné. Protože se domnívala, že vymezení biokoridoru právě na jejích pozemcích není v zásadách odůvodněno, pokusila se obrátit na soud, bohužel ale neuspěla (jeden z problémů spočíval i v tom, že vlastnice se o zásady včas nezajímala a v průběhu jejich pořizování byla pasivní, což znamená, že soud vůbec neřešil přiměřenost zvoleného řešení, ale jen jeho zákonnost. Z toho plyne základní ponaučení – jestli chcete skutečně bránit svá práva, zajímejte se, dokud to jde.