NSS se zabýval kasační stížnosti ekologického spolku ve věci realizace dálničních stavebních objektů. Podstatou věci bylo zejm. to, že odvolací orgán rozhodoval v době, kdy již skončila platnost závazného stanoviska orgánu na ochranu povrchových vod. NSS rozhodoval ve věci již podruhé, v předchozím případě rozhodnutí krajského soudu zrušil.
Nejvyšší správní soud rozhodoval v další kauze týkající se aplikace územního plánu. Jeden vlastník si stěžoval, že nesměl stavět, i když dostal územně plánovací informaci, ze které vydedukoval, že by stavět mohl.
V Brně došlo na kuriózní situaci – vlastníci původní chatky chtěli po úřadu městské části, aby jim dodatečně povolil stavbu nového rekreačního objektu. Úřad to odmítl, prý to bylo v rozporu s územním plánem, který dovoloval v dané lokalitě jen rekonstrukce stávajících staveb. Vlastníci tvrdili, že to je v pořádku, protože jejich nová stavba stojí na místě staré, a tudíž jde v podstatě právě o rekonstrukci. Soudci to samozřejmě nespolknuli a patrně si při psaní rozsudku asi museli notně klepat na čelo, nezdá se vám?
Rozhodování se mezitím, jestli se použije nový stavební zákon, nebo ten starý, je poměrně obtížnou disciplínou a nepochybně ještě bude probíhat řada sporů o to, jestli se při územním plánování nebo povolování záměru postupovalo správně.
Krajský soud v Praze se zabýval případem, kdy obec hodlala provést stavební úpravy a přístavbu hasičské zbrojnice. Z důvodu nevyhovujícího stavebně technického stavu byla však nakonec odstraněna a znovu zbudována i ta část, která z původní stavby měla zůstat. Bohužel ale proti tomuto postupu byli sousedé, kteří původně s přestavbou souhlasili a tito podali nejen odvolání, ale také žalobu k soudu. Jak to dopadlo?