Nejvyšší správní soud řešil další z nekonečné série uplakaných stížností pasivních vlastníků, že se jim v územním plánu změnilo využití pozemku a že nemůžou stavět. Protože má NSS asi podobných výlevů těch, kdo se o svůj majetek včas vůbec nestarají, asi plné zuby, jsou už rozsudky docela tvrdé.
Nejvyšší správní soud řešil kasační stížnost dalšího vlastníka nespokojeného s územním plánem. Tentokrát bylo jablkem sváru snížení zastavitelnosti pozemků a navýšení zastoupení zeleně. Vlastník neuspěl, přičemž jednou z příčin byla již tradiční procesní pasivita majitele nemovitostí a soudům proto stačilo velmi obecné odůvodnění změny regulace. Zajímavé je vyjádření ke vztahu nepravomocného společného povolení a nového územního plánu, který by už záměr neumožnil. Závěry NSS jsou zajímavé i z hlediska možných přechodných ustanovení v územním plánu.
Nejvyšší správní soud se zabýval kasační stížností vlastníka pozemků, který se před lety o územní plán nestaral a teď se chtěl domoct přes incidenční přezkum nápravy situace v jeho prospěch. U NSS ale vlastník úspěchu nedosáhl. Pasivita zkrátka znamená omezení i pro incidenční přezkum.
Nejvyšší správní soud se opět zabýval územním plánem, který nebyl prakticky vůbec odůvodněn. Je až s podivem, že k podobným rozhodnutím dochází stále dokola, když se z tohoto nedostatku územních plánů stala notoricky známá věc. NSS potvrdil, že to, že dotčený vlastník nepodal námitky (připomínky) rozhodně neznamená, že pořizovatel může povinnost alespoň obecně regulaci zdůvodnit, hodit za hlavu. Dále se NSS zabýval neurčitostí regulace.
Už mnohokrát jsme psali o tom, že vlastníci nemovitostí, kteří si nehlídají územní plán a nepodají včas připomínky k jeho změně, mají prostě smůlu a téměř nikdy se nedomůžou soudního přezkumu. Opět to potvrdil NSS. My jen připomínáme, že nový stavební zákon je na vlastníky ještě přísnější. Doporučujeme tedy všem, kterým na nemovitostech záleží, aby se bránili včas a pořádně. Laicky napsané připomínky jsou totiž častokrát na tak obecné úrovni, že to vyjde nastejno, jako kdyby nebyly podány žádné.
Jedné vlastnici se nelíbilo, že obec vydala nový územní plán, podle kterého už neměla pozemky určené pro výstavbu bydlení, ale jen louku v nezastavěném území. Územní plán samospráva obhájila, zejména díky dobrému odůvodnění a taky proto, že předchůdce naší vlastnice nebyl vůbec aktivní a nepokusil se stavět.
Nejvyšší správní soud řešil změnu Územního plánu Prahy, která ze soukromého pozemku s funkčním využitím všeobecné smíšené území udělala plochu veřejného vybavení určenou pro výstavbu veřejně prospěšné stavby – školy. U části sousedních pozemků došlo k novému vymezení zastavitelné plochy. Důležité je zdůraznit, že navrhovatelka byla v průběhu pořizování předmětné změny tzv. pasivní vlastnicí.
Krajský soud v Ústí nad Labem se vyjadřoval k tomu, jak by mělo být v územním plánu odůvodněno určení ploch k vyvlastnění, i když byl vlastník v procesu územního plánování pasivní.
Majitelé rodinného domu nesouhlasili s tím, že byl při aktualizaci zásady územního rozvoje (AZÚR) vymezen přes jejich rodinný dům se zahradou koridor pro dvojité elektrické vedení 400 kV. Krajský soud se ale jejich „žalobou“ prakticky nezabýval, protože byli pasivní během pořizování zásad.
Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci tzv. incidenčního přezkumu územního plánu města Zlína. Jedna vlastnice chtěla přestavět rodinný dům, v čemž jí bránily regulativy požadujícího respektovat podmínky ochrany kulturních a architektonických hodnot a regulativy nepřipouštějící výstavbu nových objektů pro bydlení v zahradách a mezi zahradami stávajících rodinných domů a vil.