Včera rozhodoval Vrchní soud v Praze o tom, jestli spolky mohou žalovat velké korporace za greenwashing. Soudci neměli pochybnosti o tom, že ano a že i ze současné právní úpravy plyne, že greenwashing je nekalou obchodní praktikou. Díky naší práci je tak na světě první významné rozhodnutí, díky kterému se mohou spotřebitelé bránit proti snaze podnikatelů lakovat svoji činnost na zeleno.
V rámci přípravy jednoho návrhu na zrušení územního plánu jsme našli zajímavý judikát z dílny Krajského soudu v Praze (jak taky jinak, tento soud obecně rozhoduje v oblasti územního plánování docela dobře). V popisovaném případě se bránili vlastníci pozemků, které doposud byly zastavitelné a určené pro výstavbu rodinných domů proti tomu, že obec jejich pozemky jednoduše vrátila do nezastavěného území jako zemědělskou půdu.
Jedna vlastnice zjistila, až když řešila územní plán, že její pozemky jsou zahrnuty v biokoridoru, což mělo neblahé dopady na hodnotu nemovitostí. Problém byl ovšem v tom, že pozemky do biokoridoru zahrnovaly už zásady územního rozvoje, které jsou pro územní plány závazné. Protože se domnívala, že vymezení biokoridoru právě na jejích pozemcích není v zásadách odůvodněno, pokusila se obrátit na soud, bohužel ale neuspěla (jeden z problémů spočíval i v tom, že vlastnice se o zásady včas nezajímala a v průběhu jejich pořizování byla pasivní, což znamená, že soud vůbec neřešil přiměřenost zvoleného řešení, ale jen jeho zákonnost. Z toho plyne základní ponaučení – jestli chcete skutečně bránit svá práva, zajímejte se, dokud to jde.
Vlastníci se někdy dozví až příliš pozdě o tom, že jim územní plán zasáhl do jejich představ o využití pozemků. Namísto vysněných parcel mají jen pole a kvůli tomu, že se včas nezapojili do procesu územního plánování taky značně omezený přístup k soudu. Obvykle v takové situaci bývá poslední záchranou tzv. incidenční přezkum územního plánu, kdy je třeba územní plán napadnout spolu s žalobou proti rozhodnutí stavebního úřadu (resp. proti rozhodnutí o odvolání).
Nejvyšší správní soud řešil územní plán dalšího středočeského města a potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze, který část předmětného opatření obecné povahy zrušil. Soudu se nelíbilo vymezení ploch pro zemědělství, veřejnou dopravní infrastrukturu ani ploch přírodních na soukromých pozemcích namísto dřívějšího určení pozemků k zastavění (realizováno mohlo být bydlení nebo provozovny výroby a služeb). Podle soudu samospráva opět pochybila v odůvodnění, jak jinak. Je téměř nepochopitelné, proč k této stále se opakující chybě dochází.