Nejvyšší správní soud řešil další případ z nekonečné ságy sporů o existenci veřejně přístupných účelových komunikací. Tentokrát dal poněkud netradičně za pravdu vlastníkům, kteří prý vyjadřovali dost silný nesouhlas s existencí předmětné cesty.
Nejvyšší správní soud se opět zabýval tím, jestli existuje nebo neexistuje jedna veřejně přístupná účelová komunikace. Tentokrát musel zkoumat, zda je dána tzv. nutná komunikační potřeba, resp. existence tzv. alternativní cesty.
Aby mohla být veřejně přístupná účelová komunikace vymezena na pozemku „soukromého“ vlastníka, je mj. třeba, aby pro její existenci byla dána tzv. nutná komunikační potřeba. To znamená, že je dané cesty v místě skutečně zapotřebí a neexistuje žádná jiná přijatelná alternativa. NSS se zabýval tím, jak najisto zjistit, zda ona komunikační potřeba skutečně existuje.
Nejvyšší správní soud se vyjadřoval k otázce, zda by následné udělení služebnosti k užívání cesty uzavřeným okruhem lidí mohlo způsobit zánik veřejně přístupné účelové komunikace. Dospěl k závěru, že ne.
Nejvyšší soud se zabýval dalším z řady složitých sporů, kdy vlastník požadoval úhradu bezdůvodného obohacení za to, že na jeho pozemku byla před rokem 2014 zbudována účelová komunikace. Rozsudky nižších soudů NS zrušil, protože soudy vyšly bez dalšího z toho, že sporná účelová komunikace je součástí pozemku, aniž by se zabývaly jejím faktickým provedením.
Nejvyšší soud rozhodoval o přiznání náhrady vlastníkovi za to, že se na jeho pozemku nacházelo veřejné prostranství, ale obec s daným vlastníkem obec neuzavřela žádnou nájemní nebo podobnou smlouvu. Veřejné prostranství proto bylo samosprávou užíváno bezdůvodně. Spor je jistě zajímavý, zejména proto, že řada obcí vůbec netuší, že by za veřejná prostranství měla (za určitých okolností) vlastníkům platit. Pojďme se proto podívat na argumentaci soudu.
Nejvyšší správní soud se už zase zabýval sporem o to, jestli existuje nebo neexistuje veřejně přístupná účelová komunikace. V tomto konkrétním rozsudku celkem pěkně popsal, jak přemýšlel, což může být užitečné i pro obce. Pojďme se na myšlenkové pochody NSS podívat blíže.
Nejvyšší správní soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ohledně toho, zda může nebo nemůže být parkoviště veřejně přístupnou účelovou komunikací. Oba soudy si myslí, že ano (přesto ale NSS rozsudek MS zrušil). Z jakých důvodů? To si řekneme v tomto článku. Dodáme jen, že věc soudci řešili jako předběžnou otázku v rámci sporu o odstranění panelů, které bránily vjezdu na ono parkoviště.
Městský soud v Praze rozhodoval opět o tom, jestli existuje nebo neexistuje jedna pozemní komunikace. V jeho rozsudku je zajímavá tato pasáž, kde se vyjadřuje k tzv. nutné komunikační potřebě, což je jedna z podmínek pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace (její pojmová znak): „Při posuzování nutné komunikační potřeby nelze brát v potaz plánovanou výstavbu alternativních komunikací (v tomto případě paralelní komunikaci), které v budoucnosti mohou, ale nemusí být realizovány. Alternativní cesta musí v době, kdy je existence účelové cesty zkoumána, skutečně existovat.“
Jeden investor dostal od úřadu územního plánování negativní stanovisko ke svému záměru výstavby sedmi rodinných domů. Důvodem bylo, že záměr nerespektoval požadavek na vedení příjezdové cesty ke každému pozemku pro rodinný dům po veřejně přístupné ploše a překročení maximální možné míry stanovené územním plánem pro množství zpevněných ploch. V důsledku toho samozřejmě nedopadlo pro investora příznivě ani řízení před stavebním úřadem, a tak věc dospěla až k NSS, který ale investorovi nepomohl tak, jak si asi představoval.