Krajský úřad vyhověl našemu odvolání, které jsme za obec podávali proti záměru výstavby dvanácti rodinných domů. Výstavba měla být totiž umístěna v lokalitě, kde je takto intenzivní výstavba nežádoucí, což chce obec změnit také změnou územního plánu.
Nejvyšší správní soud se zabýval další zajímavou otázkou. Konkrétně tentokrát řešil závazné stanovisko orgánu územního plánování, které posuzovalo soulad záměru s regulativy územního plánu (koeficient zastavěnosti, koeficient zeleně a výškové omezení budovy). Odpovědět soudci museli na to, zda má být tento soulad posuzován samostatně ve vztahu k stavbě uvedeného bytového domu, nebo ve vztahu k celému původnímu stavebnímu záměru. Předmětem posouzení byla i tvrzená dobrá víra žadatele, která se měla odvíjet od dřívějšího rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením.
Nejvyšší správní soud rozhodoval v další kauze týkající se aplikace územního plánu. Jeden vlastník si stěžoval, že nesměl stavět, i když dostal územně plánovací informaci, ze které vydedukoval, že by stavět mohl.
Nejvyšší správní soud vydal zajímavý rozsudek. Dospěl k několika důležitým závěrům týkajícím se průběhu řízení řízení před stavebním úřadem. Protože jde o dlouhé a komplikované rozhodnutí, dovolujeme si tentokrát použít pouze shrnutí, které zpracoval sám NSS.
Nejvyšší správní soud se v jednom rozsudku vyjadřoval k otázce, zda je třeba při umisťování záměru řešit soulad s cíli a úkoly územního plánování. Zabýval se i tzv. pohodou bydlení (kvalitou prostředí) a pohledovými imisemi neboli tím, že lidem vadí, když jim sousedé koukají do ložnice.
NSS rozhodoval ve věci sporu o to, jestli jde nebo nejde ve stabilizovaném území realizovat rozsáhlejší výstavbu v situaci, kdy z územního plánu plyne, že ve stabilizovaných plochách je možná pouze dostavba stávajících proluk, případně změny využití již zkolaudovaných staveb. Stavebník si samozřejmě myslel, že v proluce stavět může, orgán územního plánování trval na svém „ne“. Soudy daly při incidenčním přezkumu územního plánu za pravdu úřadu.
Nejvyšší správní soud se vyjadřoval k celkem častému problému – doložení souhlasu vlastníka pozemku, který je zapotřebí k realizaci záměru. V konkrétním případě šlo o to, že stavebník neměl na svém pozemku možnost zajistit dostatek parkovacích míst, a tak toto místo pro parkování získal od jiného vlastníka. Městský sodu v Praze po úřadu chtěl, aby si dostatečně prověřil, že skutečně bude možno parkovací místa vybudovat a žádal, aby toto bylo doloženo nájemní smlouvou. NSS mu rozsudek zrušil.
Při práci na právních analýzách narazíme tu a tam na zajímavý starší rozsudek. Tak tomu bylo také s rozhodnutím Krajského soudu v Brně, který odpověděl na otázku, zda je pravomocně povolená veřejná infrastruktura potřebná pro budoucí záměr „pojišťuje“ povolení celého záměru.
V našich článcích obvykle zdůrazňujeme význam kvalitního územního plánu. Ten může nastavit vhodná pravidla a podmínky pro výstavbu na území obce. Opomíjenou možností, kterou samosprávy mají, je ale také účast v řízení před stavebním úřadem. Podle nového stavebního zákona je obec účastníkem řízení o povolení záměru, je ale potřeba sledovat doručovanou poštu a včas reagovat.
Brno s velkou slávou pořídilo nový územní plán. Prohlédnout si ho v celé jeho kráse můžete zde. Problém je, že v Brně běží celá řada řízení před stavebními úřady, a to pro záměry, které byly souladné se starým územním plánem, ale s tím novým už nebudou. V takovém případě nezbude stavebnímu úřadu nic jiného než žádost zamítnout, pokud nebude možné záměr uvést do souladu s územním plánem.