Praha, Brno a soudy, které je budou chránit doslova hlava nehlava, zavádí nová a podivuhodná pravidla územního plánování. Někdy se stane, že nový územní plán zakáže to, co by bylo podle starého možné stavět. Doposud platilo, že vlastníky chrání jen pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu. Nepravomocné rozhodnutí nemělo prakticky žádný vliv a vůbec nemuselo být zohledněno, podle soudů bylo správné a přiměřené, že vlastník lidově řečeno „utřel nos“.
Nejvyšší správní soud se zabýval další zajímavou otázkou. Konkrétně tentokrát řešil závazné stanovisko orgánu územního plánování, které posuzovalo soulad záměru s regulativy územního plánu (koeficient zastavěnosti, koeficient zeleně a výškové omezení budovy). Odpovědět soudci museli na to, zda má být tento soulad posuzován samostatně ve vztahu k stavbě uvedeného bytového domu, nebo ve vztahu k celému původnímu stavebnímu záměru. Předmětem posouzení byla i tvrzená dobrá víra žadatele, která se měla odvíjet od dřívějšího rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením.
Nejvyšší správní soud rozhoduje celou řadu nevšedních věcí. Zabýval se také otázkou, kdy ještě stačí a kdy už ne pouhý územní souhlas. Konkrétně šlo o výstavbu „posklizňové linky se skladem obilovin a kukuřice v areálu ZZN Polabí v Klučově včetně úprav zpevněných ploch a oplocení“. Žalovaným bylo ministerstvo pro místní rozvoj, které zrušilo rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje a zastavilo jeho přezkumné řízení. Tímto rozhodnutím krajský úřad zrušil územní souhlas Městského úřadu v Českém Brodě pro výše uvedenou linku.
Otázka: Jak se posuzuje ochrana práv nabytých v dobré víře u veřejnoprávní smlouvy?