Bohužel ani v takové chvíli, jakou je úmrtí blízké osoby, se otázka financí nestává irelevantní, mnohdy právě naopak. Poslední z článků obsahujících rady pro pozůstalé se věnuje právě této neveselé, leč důležité problematice.
Je-li vyjasněna příčina smrti a dále, je-li dáno povědomí o tom, kdo je za tuto smrt pravděpodobně odpovědný, kterýmžto otázkám se věnují předcházející články z tohoto cyklu, je načase zamyslet se nad tím, jakým způsobem je možno domoci se náhrady újmy, která úmrtím pozůstalým vznikla.
Ústavní soud se tento týden v rámci svého rozhodování opět zabýval zajímavou a pro praxi důležitou právní otázkou, a sice výkladem pojmu „osoba blízká“. Prostoru pro vyjádření k této problematice se mu tentokrát dostalo v řízení o ústavní stížnosti, jíž se stěžovatelka bránila proti pokutě, která jí byla uložena z důvodu odepření podání vysvětlení v rámci přípravného trestního řízení.
(Klikněte na obrázek komiksu pro zobrazení v plné velikosti). Nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2018, sp. zn. I. ÚS 3765/17 je dostupný zde.
Je-li vyjasněna příčina smrti a dále, je-li dáno povědomí o tom, kdo je za tuto smrt pravděpodobně odpovědný, kterýmžto otázkám se věnují předcházející články z tohoto cyklu, je načase zamyslet se nad tím, jakým způsobem je možno domoci se náhrady újmy, která úmrtím pozůstalým vznikla.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16, připomněl, že každé trestní řízení je významným zásahem do života a soudy musí při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, způsobenou nezákonným trestním stíháním, zohlednit všechny zásahy, které žadatele o odškodnění poškodily a důkladně a dostatečně vysvětlit, na základě jakých úvah rozhodly o přiznané náhradě.
Ústavní soud se ve svém nedávném nálezu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 2791/17, vyjádřil k otázce, zda absence podpisu na odporu proti trestnímu příkazu způsobuje jeho neúčinnost z důvodu neurčitosti osoby, která odpor podala. Postup Městského soudu v Brně označil Ústavní soud za formalistický a s prvky libovůle, neboť z obsahu podání a kontextu nebylo pochyb o tom, že podání učinil skutečně stěžovatel.
Přinášíme rozbor nálezu Ústavního soudu z roku 2014, který je sice staršího data, ale je stále aktuální. Týká se totiž příspěvků na Facebooku užitých pro účely trestního řízení. Spolu s nárůstem popularity sociálních sítí se Facebook stává platformou obsahující velké množství údajů o osobách, které jsou např. podezřelými ze spáchání trestného činu. Logickým důsledkem toho je, že se orgány činné v trestním řízení stále častěji svou činností zaměřují právě na sociální sítě, které mohou obsahovat údaje způsobilé objasnit trestný čin. Na druhé straně je ale zejména Facebook stále více jedním ze zásadních prostředků, kterými člověk komunikuje s okolním světem, se svými známými a přáteli a prostřednictvím kterého sdílí velké množství soukromých až intimních údajů. […]
Kázeňské řízení podle zákona o služebním poměru nepředstavuje řízení o trestním obvinění v ústavněprávním smyslu. Podle Ústavního soudu je namístě pohlížet na trestní řízení a pozdější kázeňské řízení jako na dva samostatně existující procesní celky.
Ústavní soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že zánik nároku na odškodnění imateriální újmy za nezákonné trestní stíhání v důsledku uplynutí promlčecí doby může být v individuálních případech nepřiměřeně tvrdým postihem poškozeného ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil