Nálezem ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, vyhověl Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky, která se domáhala přiznání náhrady újmy na zdraví vzniklé v důsledku pracovního úrazu, a konstatoval, že usnesením Nejvyššího soudu a rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces. Nad rámec samotné věci pak Ústavní soud rovněž vyjádřil svůj postoj k současnému stavu právní úpravy týkající se náhrady újmy na zdraví.

Skutkový základ věci

Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala přiznání náhrady újmy vzniklé v důsledku pracovního úrazu spočívajícího ve vážném poškození zad – vymknutí bederního obratle, které si vyžádalo rovněž operaci bederní páteře (vyhřezlé ploténky) a vedlo k dlouhodobému pozbytí způsobilosti vykonávat předešlou práci. Na všech stupních soudní soustavy bylo shledáno naplnění předpokladu odpovědnosti zaměstnavatele za újmu, jež stěžovatelce pracovním úrazem a vznikla. Zásadní rozdíly však nastávaly ve výši přiznané náhrady bolesti a ztížení společenského uplatnění, které tuto újmy tvořily.

Je nutno poznamenat, že ve věci byla aplikována dnes již neúčinná právní úprava, konkrétně vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (zrušená ke dni 1. 1. 2014), která stanovovala bodové tabulky (jeden bod činil pouhých 120 Kč) pro určení výše náhrady za újmy způsobenou vzniklou bolestí a ztížením společenského uplatnění. Podle § 7 odst. 3 této vyhlášky mohl soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele náhradu újmy přiměřeně zvýšit.

Okresní soud v Kolíně, který rozhodoval v prvním stupni, stěžovatelce přiznal náhradu újmy v celkové výši 429 600 Kč, tedy ve výši desetinásobku základního bodového ohodnocení bolesti a patnáctinásobku základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění. Krajský soud v Praze, rozhodující ve druhém stupni přiznanou náhradu snížil na částku 169 800 Kč, tedy na pětinásobek základního bodového ohodnocení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Nejvyšší soud posléze odmítl dovolání stěžovatelky a zkonstatoval, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.

Odůvodnění soudů vyšší instance nebylo dostatečné

Postup Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu označil Ústavní soud za ústavně nekonformní, a naplňující znaky nepřípustné svévole v soudním rozhodování. Konkrétně podle něj rozhodnutí Krajského soudu v Praze nesplňuje požadavky, kladení ustálenou judikaturou na kvalitu jeho odůvodnění.

Krajský soud v Praze podle Ústavního soudu snížil výši náhrady bolesti a ztížení společenského uplatnění stěžovatelky takřka na jednu třetinu částky přiznané soudem prvního stupně aniž by důsledně a srozumitelně vyložil, jaké důvody jej k tomuto postupu vedly, či specifikoval, proč právě pětinásobek základního bodového ohodnocení odpovídá konkrétním okolnostem případu a je přiměřený. Jestliže odvolací soud výši odškodnění přiznanou soudem prvního stupně snížil, byl povinen konkrétně a jasně vysvětlit, jaké důvody jej k takovému postupu vedly, např. porovnáním s jinými případy či potenciálními odlišnými skutkovými okolnostmi odůvodnit, a vysvětlit, proč právě jím snížená výše přiznané náhrady odpovídá konkrétním okolnostem případu a je přiměřená. V takovém případě podle Ústavního soudu nedostačuje pouhá obecná úvaha odvolacího soudu, že výše přiznané náhrady musí mít jisté hranice a racionální vztah k úrovni základního bodového ohodnocení. S ohledem na konkrétní situaci (zásadní poškození zdraví stěžovatelky) také Ústavní soud konstatoval, že se částka, přiznaná Krajským soudem v Praze, jeví jako nepřiměřeně nízká.

Stejného pochybení se fakticky dopustil také Nejvyšší soud, který závěry Krajského soudu v Praze ve svém rozhodnutí v plném rozsahu potvrdil.

Současná právní úprava je problematická

Ústavní soud dále coby obiter dictum (nad rámec konkrétní projednávané věci) provedl hodnocení současné právní úpravy. Konstatoval, že v souvislosti s přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku došlo k celkové koncepční změně právní úpravy, která stanovení konkrétní výše náhrady za újmu na zdraví zcela ponechává na posouzení soudu. Jako nezávazné vodítko byla následně Nejvyšším soudem vydána Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Pro oblast náhrady bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání bylo však později přistoupeno k vydání prováděcího nařízení č. 276/2015 Sb., které pro oblast pracovních vztahů znovu zavedlo systém bodového hodnocení, a to jak pro odčinění bolestí, tak i ztížení společenského uplatnění.

Takový postup se z pohledu Ústavního soudu jeví jako problematický jednak tím, že prováděcí předpis přinejmenším ve vztahu k odčinění ztížení společenského uplatnění nerespektuje systém stanovení náhrady podle metodiky Nejvyššího soudu. Zejména však přijetí daného prováděcího předpisu opomíjí výchozí premisu rekodifikovaného civilního soukromého práva, na níž staví rovněž metodika Nejvyššího soudu, totiž že rozhodovací činnost soudů při stanovení konkrétních částek odčinění je třeba oprostit od vlivu moci výkonné, která není oprávněna limitovat soudy v přiznávání spravedlivé a dostatečné náhrady. Uvedené nařízení mimoto podle Ústavního soudu fixuje hodnotu 1 bodu na 250 Kč, avšak metodika Nejvyššího soudu odvozuje hodnotu bodu od průměrné mzdy. Ke stejným závěrům jsme ostatně došli i my v již dříve publikovaném článku Nová dvojkolejnost stanovení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění.

Dále pak Ústavní soud vyslovil dokonce jistou pochybnost ohledně ústavnosti uvedené Metodiky Nejvyššího soudu, která ve své části týkající se újmy za způsobenou bolest zavádí určitou podobu omezeného bodové hodnocení. Podle něj při tom nelze o odčinění újmy pojmově rozhodovat na základě určitých tabulkově předvídaných bodových počtů, nýbrž výhradně na základě z dokazování a s náležitým zřetelem k okolnostem konkrétní věci.

Praktické důsledky

Co se týče samotné projednávané věci, resp. podobných případů, Ústavní soud v tomto nálezu opět zdůraznil důležitost náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí a vypořádání se se všemi okolnostmi případu. Tento názor je samozřejmě nutno respektovat v každém soudním řízení, nejen v případech stanovení výše náhrady za nemajetkovou újmu na zdraví.

Zásadnějším dopadem, který však nález přináší, je kvalifikované zpochybnění současné právní úpravy stanovení výše náhrady za újmu způsobenou pracovním úrazem a nemocí z povolání, a to dokonce jejího souladu s ústavou. V návaznosti mimo jiné na tento právní názor lze předpokládat, že právní úprava v podobě nařízení č. 276/2015 Sb. bude v brzké době podrobena přezkumu před Ústavním soudem. S ohledem na výše uvedené stanovisko Ústavního soudu pak není vůbec jisté, že v tomto přezkumu dané nařízení obstojí.

Pro zajímavost lze dodat, že doktor Jirsa, který byl uvedené věci soudcem zpravodajem, v minulosti, tehdy ještě coby soudce Obvodního soudu pro Prahu 1, předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 444 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (starého), na jehož základě byla vydána dříve účinná vyhláška č. 440/2001 Sb. Tento návrh byl však Ústavním soudem (skládajícím se ve většině z jiných soudců, než dnes) nálezem ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/05, zamítnut.