Ve včerejším nálezu se Ústavní soud ČR věnoval otázce odškodnění dle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním při změně rozhodovací praxe v otázce nesplnění povinnosti odložit (přerušit) exekuci z důvodu podání excindační žaloby (Dle nové judikatury totiž není podání vylučovací žaloby důvodem k tomu, aby soudní exekutor přerušil exekuci prodejem movitých věcí. Není-li však vylučovací žaloba zjevně bezdůvodná, odložit exekuci musí soud.). Stěžovatelka tak nesprávně za orgán porušující její práva označila exekutora, nikoliv soud.

Odškodňovací řízení dle zákona č. 82/1998 Sb.

Stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala po ČR – Ministerstvu spravedlnosti a po soudním exekutorovi Mgr. M. Rudému částky 770.000 Kč. Činila tak z důvodu, že jmenovaný exekutor prodal její movité věci (zabavené na základě exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného, s nímž stěžovatelka žila v domě), a to přesto, že věděl, že podala tzv. excindační žalobu, jíž se domáhala, aby její věci byly z exekuce vyloučeny.

Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu proti oběma žalovaným zamítl. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl tento rozsudek ve vztahu k soudnímu exekutorovi potvrzen, ve vztahu k žalované (ČR – Ministerstvu spravedlnosti) byl zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud souhlasil, že soudní exekutor není pasivně věcně legitimován. Nesouhlasil však se závěrem, že žaloba vůči žalované je předčasná – dovodil, že stěžovatelce nelze vytýkat nepodání žaloby z lepšího práva (domáhání se na vydražitelích vydání svých věcí), neboť tato nemusí žalobě na náhradu škody předcházet.

Obvodní soud poté rozhodl mezitímním rozsudkem tak, že základ žalobního nároku je opodstatněný. Dovodil, že věci, o nichž stěžovatelka tvrdí, že byly její a byly exekutorem prodány v dražbě (přičemž ten věděl, že probíhá řízení o vylučovací žalobě), nebyly ve vlastnictví povinného a neměly být součástí dražby. Exekutor nešetřil práva třetích osob.

Městský soud následně změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl. Poukázal totiž na judikatorní změnu týkající se obdobných věcí, zejména rozsudek NS ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007 (V něm byl přijat závěr, že podání vylučovací žaloby není důvodem k tomu, aby soudní exekutor přerušil exekuci prodejem movitých věcí. Není-li však vylučovací žaloba zjevně bezdůvodná, odloží exekuci soud, jinak může jít o nesprávný úřední postup. V řízení o náhradu škody pak soud jako předběžnou otázku zkoumá, zda vylučovací žaloba byla opodstatněná.). Městský soud proto konstatoval, že postup soudního exekutora nepředstavuje nesprávný úřední postup. Nesprávný úřední postup by totiž mohl být shledán pouze na straně soudu, který – ačkoliv byla podána nikoli zjevně bezdůvodná vylučovací žaloba – neodložil exekuci. V dané věci se však stěžovatelka domáhala náhrady škody výhradně s tvrzením, že nesprávného úředního postupu se dopustil jen soudní exekutor, u něhož ale existenci nesprávného úředního postupu nelze shledat.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR zamítl.

ÚS obecně k předvídatelnosti soudního rozhodování a změně rozhodovací praxe

První právní věta nálezu ÚS ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, se týká obecně předvídatelnosti soudního rozhodování a změn rozhodovací praxe (body 19-22 nálezu): Judikatura nemůže být bez vývoje a není proto vyloučeno, aby (i při nezměněné právní úpravě) byla doplňována o nové interpretační závěry a také měněna, a to např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané ke sjednocování judikatury, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů je nezbytné dbát, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. V horizontálních právních vztazích proto platí zásada incidentní retrospektivity judikatorního odklonu a změněný právní názor bude aplikován na již probíhající řízení. Tím se odlišuje situace retrospektivního působení změny judikatury od retroaktivního působení právních norem. Výjimky z této zásady mohou být dány pouze specifickými okolnostmi, jež založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Výjimečnost odchýlení se od incidentní retrospektivy totiž odráží realitu soukromoprávního vztahu, kde zasluhuje ochranu nejen důvěra jedné strany ve výklad práva podaný již překonanou judikaturou, ale též oprávněné očekávání druhé strany v to, že původně nesprávný výklad práva již nadále nebude aplikován na dřívější právní vztahy.

ÚS ke změně rozhodovací praxe v otázce odložení (přerušení) exekuce z důvodu podání excindační žaloby

Druhá právní věta nálezu ÚS ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, se dotýká již přímo výše nastíněného problému (body 23 a násl. nálezu): Pokud v případě odpovědnosti státu za způsobenou škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. provedená změna judikatury nevedla k nezpůsobilosti žalované České republiky být účastníkem soudního řízení, nýbrž pouze vyjasnila, který orgán státu se dopustil nesprávného úředního postupu ústícího v negativní důsledky pro stěžovatelku, je přehnaným formalismem, jestliže obecné soudy zjevně přehlížely skutečnosti nasvědčující splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním smyslu a současně interpretovaly ustanovení zákona způsobem, jenž vymožení odpovědnosti státu ze strany jednotlivce nepřiměřeně ztěžuje.

Závěr

Ústavní soud tak zrušil rozhodnutí městského soudu i Nejvyššího soudu ČR a zdůraznil, že daná změna judikatury nevedla v předmětném případě k nezpůsobilosti žalované být účastníkem daného řízení, nýbrž pouze vyjasnila, který orgán státu se dopustil nesprávného úředního postupu. Stěžovatelka přitom v průběhu celého soudního řízení dostatečně určitě vylíčila, jaký konkrétní úřední postup považuje za nesprávný. Ústavní soud konstatoval, že pokud tento nesprávný úřední postup stěžovatelka ve svých podáních výslovně spojovala s činností soudního exekutora, a nikoli (po změně judikatury) s činností rozhodujícího soudu v tomto exekučním řízení, nelze tento její postup a priori považovat za důvod k zamítnutí její žaloby. Klíčový faktor totiž spočívá ve skutečnosti, že odpovědným subjektem zůstává stát a konkrétním orgánem, který za namítaná pochybení přímo odpovídá a který v případě řízení o náhradu škody jedná jménem státu, je v obou případech Ministerstvo spravedlnosti.

O dalším vývoji případu budeme v budoucnu na našich stránkách informovat. Dá se však předpokládat, že stěžovatelka bude v dalším řízení se svou žalobou úspěšná.

Celý text nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, je dostupný zde.